Komunistická propaganda se snažila vykreslovat emigranty jako zrádce vlasti (to se týkalo politicky angažovaných), ale také jako zoufalce, kteří s naivními představami o rychlém zbohatnutí odešli do „kapitalistické hrůzy“, aby tam po pár měsících shledali, že jsou na dně a schází jim socialistická péče. Češi a Slováci byli od zaječích úmyslů soustavně odrazováni: Československá televize vysílala za tím účelem spoustu pořadů (asi nejslavnější byl Krok do neznáma, který moderoval herec Miloš Kopecký), ale též v rozhlasovém archivu lze najít spoustu perel. Třeba cyklus A léta běží, vážení z roku 1974.
Jeden z „emigrantských“ dílů začíná projevem hlasatelky: „Už je to více jak pět let, co opouštěli svou vlast. Jedni šli za penězi, druzí hledali dobrodružství, někteří z nich utíkali před odpovědností za své činy. Řada z nich našla odvahu, využili amnestie a vrátila se. Jiní teprve cestu zpátky hledají. Hledají – a posílají domů smutn,dopisy z ráje‘…“ Následoval pateticky čtený dopis, v němž bezejmenný uprchlík píše, jak měl v Austrálii nejdřív štěstí, ale pak se všechno zvrtlo, manželka onemocněla, léčba stála strašlivé peníze, takže „dnes žijeme v malé místnosti na bedýnkách od ovoce… jsme v situaci, kdy opravdu nevíme, jak dál…“ Pomoz si, člověče, a Bůh ti pomůže Ve skutečnosti se čs. exulantům vedlo na Západě z ekonomického hlediska docela dobře: podle statistiky ministerstva vnitra se jich v letech 1948–1989 (po třech amnestiích) vrátilo domů asi deset tisíc, tedy jen zlomek. Což zároveň neznamená, že by emigrace, zvláště v počátcích, byla jednoduchá: uprchlíkům se dařilo, protože se o to sami přičinili, pracovali, naučili se žít ve světě, kde je člověk za svůj osud odpovědný.
Popisovat, kdo a jak v exilu uspěl, lze na příkladech slavných lidí, jako jsou Martina Navrátilová, Miloš Forman, Milan Kundera nebo Jan Kaplický. Ovšem jakkoli je to čtenářsky atraktivní, poněkud to zastiňuje tisíce obyčejnějších, a přitom ilustrativnějších příběhů.
Generace prvních, poúnorových uprchlíků měla ve dvou ohledech lepší podmínky než ti, kdo odcházeli třeba v roce 1968 – tvořili ji lidé znalí jazyků a zvyklí na normální život, normální ekonomické poměry. Banálně řečeno: uměli se živit prací v konkurenčním prostředí, nemuseli se to učit. Současně však museli odejít v celosvětově komplikované hospodářské situaci, řada z nich nechávala doma značný majetek, museli začínat znovu v poměrně vysokém věku. Politička a novinářka Helena Koželuhová, typická představitelka české „vyšší vrstvy“, se tak například v prvních letech v pařížském exilu ocitla zcela bez peněz. Bylo jí čtyřicet, měla jedny boty, nemohla si dovolit ani zubaře… Chemik Bidlo: Chcete naučit lyžovat?
Posrpnová (pookupační) emigrantská vlna měla zase jiné výhody: příznivé přijetí na Západě, všeobecné sympatie, vcelku fungující systém podpory a pomoci. Obecně pro emigraci platilo, že nejhůř na tom byli intelektuálové a vůbec lidé spjatí s mateřským jazykem – a nejlépe lidé z technických profesí, dále vědci a třeba lékaři, nemluvě o schopných podnikatelích. Klasické začátky v cizině popisuje třeba posrpnový emigrant, chemik Zdeněk Bidlo, který vzpomíná, že největším problémem byla nejistota a nezkušenost: „Žijete v cizí zemi, nevíte, na jak dlouho, zda třeba na celý život, co dělají příbuzní v Československu, co dělá můj bratr, ztratí kvůli mému odchodu práci... A pak samozřejmě existenční otázky. Nemluvil jsem dobře německy, takže i jazyk. Když jsem v prvních měsících přišel z práce, byl jsem v šest hodin totálně vyčerpaný. Proč, to jsem pochopil až později – když celý den musíte mluvit cizím jazykem, je to velmi vyčerpávající.“
Zdeněk Bidlo přišel do Švýcarska v říjnu, a když se ucházel o místo, všude mu říkali, že se mu ozvou až po Novém roce. To pro něj byla těžká situace, protože neměl peníze – začal se tedy po telefonu nabízet jako lyžařský instruktor. Všude po něm ale chtěli potvrzení o kvalifikaci, které neměl: „Při asi čtvrtém pokusu jsem zkrátka řekl, že potřebuji nějak překlenout těch několik týdnů, tak jestli nemají nějakou práci v hotelu. Nakonec jsem tedy čtyři týdny strávil u Ženevského jezera… a umýval jsem nádobí, uklízel atp. Pak jsem šel do Basileje.“ Nakonec našel místo u chemické firmy, kde zůstal až do důchodu.
Další „ukázkový případ“ je výtvarník Aleš Nebeský, který se v roce 1968 dostal s rodinou do Austrálie. Neuměli anglicky, žili v ubytovně pro emigranty, kde nemuseli nic platit, ale jinak nedostávali žádnou podporu, mohli jen zdarma chodit na jazykové kurzy. Aleš Nebeský si hned sám začal hledat zaměstnání: „Ve středu jsme přijeli, ve čtvrtek jsem se hned zajímal o práci. Dostal jsem kontakt na jednu továrnu a v pondělí nastoupil. Ten den jsme šli večer na večeři a jeden z dalších Čechů se ptal, kde jsem byl celý den – a když jsem řekl, že v práci, tak byl udivený:,Jak je to možný, že máš práci, jsi se zbláznil. Když nás sem vzali, tak se o nás snad postarají‘. Tak jsem řekl:,Kamaráde, zapomeň na socialismus, tady se o nás nikdo starat nebude, tady se musíme postarat sami o sebe‘.“
Úsilí se mu vyplatilo: začal jako pomocný dělník v tiskárně, po třech týdnech mu majitel kapitalista půjčil peníze na pronájem bytu a přijal do práce i jeho ženu. Aleš Nebeský se usilovně učil anglicky a brzy začal obcházet reklamní agentury. Měl štěstí, protože v jedné z nich narazil na milovníka české hudby: vzali ho, prosadil se.
Pod obrovským tlakem Emigrace takto popisovaná může na svobodného Čecha roku 2010 působit jako vcelku běžná záležitost: je přece normální, že člověk jede do ciziny za prací a musí se snažit. Jenže dnešní Čech má pořád domov jaksi „v záloze“ – když se mu dejme tomu v Anglii nebude líbit a dařit, může se vrátit. Čeští uprchlíci z komunismu tu možnost neměli, respektive věděli, že pokud přijedou do ČSR, čeká je nedůstojný život a šikana. Jednoduše museli uspět, byli pod obrovským tlakem.
A byla tu i další věc: mnozí odešli nedobrovolně, po domově se jim stýskalo, chtěli být svobodní, ale ne v cizí zemi. Václav Chyský píše v jednom svém eseji: „Jak hluboký, v podvědomí kolektivně sdílený zářez do psychiky emigrantů představoval odchod z vlasti demonstruje typick,emigrantský sen‘, v individuálních variantách sněný skupinový prožitek, s takřka uniformním základním scénářem: fantazie podvědomí přenese snícího do prostředí staré vlasti mezi přátele. Setkání probíhá harmonicky až do té chvíle, kdy si snící náhle uvědomí neblahé důsledky svého návratu. Horečně s hrůzou přemýšlí, jak se dostat z komunistické klece… Vysvobození z noční můry přináší probuzení. Neznám jediného emigranta, který by tento sen neměl.“
Šestý díl: Návraty z emigrace domů. Kdo po pádu „železné opony“ přijel zpátky – a jak jsme exulanty přijali.
***
Československý exil 1948–1989 Politička a novinářka Helena Koželuhová se v prvních letech pařížského exilu ocitla zcela bez peněz. Bylo jí čtyřicet, měla jedny boty, nemohla si dovolit ani zubaře…
O autorovi| ADAM DRDA, redaktor ČRo–Rádia Česko
