Ústava sice neukládá lhůtu pro ratifikaci, prezident se ale ve věci Lisabonu dopouští obstrukcí
Součástí českého politického folkloru se stalo volání po změně ústavy, kdykoli se z jakýchkoli důvodů zadrhne ústavní proces. Je tomu tak i v případě prezidentova odkládání ratifikačního podpisu pod Lisabonskou smlouvou. Spory o tuto problematickou smlouvu se tak dnes již netýkají jen možného vlivu unijního práva na český ústavní systém, ale zásadním způsobem ovlivňují i vnitřní fungování tohoto systému.
Podle ústavy prezident „sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy“ (článek 63, odstavec 1b), ale nemá žádné ratifikační „právo“, jako například právo udílet amnestii nebo vrátit parlamentu přijaté zákony. Nemůže se tedy podle svého uvážení rozhodnout, zda smlouvu bude ratifikovat, nebo ne, a již vůbec mu nepřísluší posuzovat její možnou protiústavnost a z tohoto titulu odmítat ratifikaci. Takové posouzení přísluší Ústavnímu soudu, na který se má prezident v případě pochybností obrátit, a to bez zbytečných průtahů.
Nejde o porušování ústavnosti? Namísto toho, aby po vyslovení souhlasu s ratifikací Lisabonské smlouvy parlamentem prezident konal, nyní tvrdí, že nemůže smlouvu ratifikovat, protože skupina senátorů se chce údajně ještě jednou obrátit na Ústavní soud. Ačkoli od schválení smlouvy Senátem uplynuly již téměř dva měsíce, o dotyčné skupině se stále jen spekuluje a jeden ze senátorů se nechal dokonce slyšet, že si počká až na nález německého Ústavního soudu, který bude zveřejněn příští úterý. Dochází tak k paradoxní situaci, kdy ti, kdo ve jménu národní suverenity varují před německými policisty volně operujícími na území naší republiky, čekají na verdikt německé ústavní instituce, aby podle něho případně zformulovali své vlastní argumenty.
Vzhledem k dosavadní úrovni právní argumentace českých euroskeptiků však není divu, že českou svrchovanost chtějí nyní chránit s pomocí německé ústavní doktríny!
Prezident se ovšem již nechal slyšet, že ratifikační podpis bude odkládat, dokud nebude ratifikace Lisabonské smlouvy dokončena v ostatních zemích EU. To samozřejmě vyvolává zcela zásadní otázku, zda se tak prezident může chovat a zda touto obstrukcí nedochází k porušování ústavnosti. Protože ústava nehovoří o ratifikačním právu prezidenta a zároveň nestanoví zcela jasně ratifikační povinnost, je zmiňovaný článek třeba interpretovat ve vztahu k ostatním ústavním orgánům. A vzhledem k tomu, že Poslanecká sněmovna i Senát musely svůj ratifikační souhlas s Lisabonskou smlouvou schválit stejnou většinou, jakou se schvalují ústavní zákony (článek 39, odst. 4), lze usuzovat, že ústavodárce zde vychází z principů parlamentarismu a přikládá prvořadý význam demokratické legitimitě, bez které by ratifikace nebyla možná.
Ratifikace Lisabonské smlouvy je samozřejmě mezinárodněprávním aktem, který přísluší prezidentovi coby orgánu reprezentujícímu stát ve vnějších vztazích, ale z hlediska procesní i hodnotové legitimity je bez vnitrostátního souhlasu parlamentu absolutně nemyslitelná. Váha demokratického rozhodování je tak větší než prezidentský formální akt ratifikace a jediný orgán, který toto rozhodování může zpochybnit, je Ústavní soud jako strážce ústavnosti.
Abychom určili meze prezidentova počínání, můžeme navíc provést negativní test a zeptat se, jestli je možné, aby ratifikace byla prezidentovým svrchovaným právem. Pokud by tomu tak bylo, mezinárodněprávní postavení a vztahy naší republiky by byly nakonec závislé na vůli jedné osoby. Tato osoba by musela při svém rozhodování vycházet z toho, že dokáže svrchovanou vůli lidu této země reprezentovat lépe než demokraticky volený parlament, který mimochodem prezidenta volí. Prezident Klaus si možná myslí, že svému národu rozumí a zastupuje ho lépe než demokraticky zvolení poslanci, ale potom bychom museli přestat náš stát nazývat republikou.
Je tedy chyba ústavy, že prezidentovi neukládá lhůtu pro ratifikaci? Žádný právní dokument nemůže vyčerpávajícím způsobem regulovat všechny možné situace, a tak se předpokládá, že všichni aktéři v rámci ústavního systému budou respektovat princip ústavní rovnováhy, v teorii označovaný jako ústavní a politické ekvilibrium. Klausovo prezidentství je ovšem typické soustavným zpochybňováním této rovnováhy a charakterizují ho obstrukce, které v posledních šesti letech do naší ústavní kocábky nadělaly pořádné díry a v kontextu dějin české i československé demokratické ústavnosti nemají obdoby.
***
Ti, kdo chtějí chránit českou svrchovanost, čekají na verdikt německé ústavní instituce, aby podle něho zformulovali své vlastní argumenty
O autorovi| Jiří Přibáň, právník a VŠ pedagog e-mail: priban@cardiff.ac.uk
