období sněmovny, musel Ústavní soud ještě nějak naložit s celou stížností poslance Melčáka. Usnesením z 15. září soud toto řízení zastavil. Soudce Jan Musil, který (vedle soudce Kůrky) vyjádřil nesouhlasný názor již se zrušením ústavního zákona, připojil odlišné stanovisko i tentokrát. Vedle nesouhlasu s postupem soudu při zastavení řízení se vrátil k rozhodování soudu ve dvou oddílech, nazvaných Přílišný aktivismus Ústavního soudu a Změna paradigmatu demokratického a právního státu? Posledně jmenovaný oddíl zde přetiskujeme.
13. Podle článku 1 odst. 1 Ústavy „Česká republika je demokratický právní stát“.
Princip demokracie značí především, že „lid je zdrojem veškeré státní moci“ (čl. 2 odst. 1); státní moc vykonává lid zpravidla prostřednictvím zastupitelského systému, někdy též přímo (čl. 2 odst. 2 ústavy). Podle článku 6 ústavy „politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin.“
Pojem právního státu obsahuje požadavek, aby právnímu řádu byla podřízena i státní moc. Výkon státní (veřejné) moci je omezen zákonem (princip omezenosti a legality výkonu veřejné moci).
Oba uvedené atributy státu („demokratický“, „právní“) jsou stejně důležité, každý z nich má své nezastupitelné místo.
Tyto elementární, možná až banální pravdy připomínám v souvislosti s tímto případem proto, že nyní přijaté řešení podle mého názoru narušuje subtilní balanci mezi principy demokratičnosti a právnosti, a to na újmu principu demokratičnosti. Pokud by další vývoj judikatury Ústavního soudu pokračoval tímto směrem, pokládal bych tento trend za negativní.
14. Ústavní soud podle mého názoru příliš extenzivně aplikuje postup, kterému se říká „soudcovská novotvorba práva“.
Konkrétní projevy tohoto přístupu spatřuji v dané věci například v těchto postupech: - v tom, že Ústavní soud přistoupil k odkladu vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky bez návrhu stěžovatele, ačkoliv zákon o Ústavním soudu takový postup nezná;
- ve vytvoření ústavněprávního pravidla, že ústavodárce nesmí přijmout ústavní zákon „ad hoc“, ačkoliv ústava takový princip nezná;
- ve vytvoření ústavněprávního pravidla, že k přijetí ústavního zákona musí ústavodárce splnit tzv. „kompetenční (zmocňovací) podmínku“, tj. v daném případě prý ústavodárce nesmí, nejde-li o doplnění nebo změnu ústavy, přijmout žádný ústavní zákon bez speciálního ústavního zmocnění (a že, pokud by k tomu ústavodárce chtěl přistoupit, musel by sám prokázat, že tak činí proto, že jsou ohroženy podstatné náležitosti demokratického právního státu); žádná taková pravidla ústava nezná.
15. Může mně být namítnuto, že v uvedených případech Ústavní soud nové právo nevytvářel, nýbrž toliko je interpretoval. K tomu lze ovšem uvést:
Článek 89 odst. 2 ústavy říká, že „vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby“. Potom ovšem nelze než konstatovat, že v případech tzv. abstraktní kontroly norem Ústavním soudem je hranice mezi tím, co lze označit jako interpretaci práva, a co jako novotvorbu práva, velmi subtilní, ne-li zcela nezřetelná.
16. Při porušení jemné balance mezi prvky „demokratický a právní stát“ hrozí nebezpečí, že to budou koneckonců v poslední instanci právníci, kteří budou „moudře“ rozhodovat, co je pro stát a pro společnost výhodné a co nikoliv. Oni budou těmi, kdož výkladem vágních, netransparentních a sporných juristických pojmů, jako jsou „podstatné náležitosti demokratického právního státu“, „speciální zákonné zmocnění ke tvorbě ústavních předpisů“, „retroaktivita“ atd., budou určovat pravidla uplatňování moci ve státě a ve společnosti.
17. Tento trend je výrazem elitářské koncepce „majitelů klíčů k výkladu práva“, která se v lidských dějinách pravidelně opakuje. Podle mého názoru jde o koncepci zhoubnou, nevedoucí k dobrým koncům.
18. Takový trend se odehrává na pozadí rozkolísané společenské situace, kdy se ve veřejném prostoru objevují názory, že snad hrozí „vláda ulice“, či dokonce „tyranie davu“ (viz názor politologa Josefa Mlejnka ml.), a kdy v médiích je většinově prezentován názor, že Ústavní soud svým nálezem „přistřihl křidélka politikům“, „klepl politiky přes prsty“ a jsou používány podobné expresivní formulace, které zcela zatemňují podstatu věci.
19. Tvrdím, že Ústavní soud tu není od toho, aby vstupoval do politického kolbiště a aby „dával politikům lekce“. Politika, stejně jako třeba ekonomika, kultura nebo věda, jsou zcela samostatné sféry, do nichž Ústavní soud nemá co mluvit.
20. Zastupitelská demokracie je zajisté modelem vládnutí, který je pln chyb a nedostatků. Je to však, podle mého názoru, takový model, který je nejlepší ze všech špatných; a hlavně - žádný lepší nebyl dosud vynalezen. 21. Ani politici nejsou žádným semeništěm všeho zla a špatností. Jsou obrazem stavu společnosti, jsou reprezentanty našich špatných i dobrých vlastností. Je neférové vytvářet z nich „obětní beránky“, sloužící nanejvýš k tomu, abychom na ně, hodí-li se to, přenesli všechnu vinu za špatný stav světa.
22. Jen na okraj dodám jednu poznámku: představa, že právníci jsou snad těmi, kdo v konečné instanci vyřeší nejlépe svár mezi dobrem a zlem, je veskrze mylná a v historii nesčetněkrát vyvrácená. Jestliže už se v této kauze tak často používají historické paralely (z nichž některé já sám pokládám za zcela nepatřičné), uvedu také jednu otázku: Což snad právníci zabránili tomu, aby vznikly a fungovaly totalitní režimy? Což snad soudci neasistovali při zločinech fašistické a komunistické justice?
Též dnešní právníci jsou jen obrazem dnešního stavu světa.
23. Přijetím usnesení o zastavení řízení o ústavní stížnosti, podle mého názoru, pokračuje Ústavní soud v postupu, který byl chybný od samého počátku a který jen stěží může vést k posílení autority Ústavního soudu.
***
Též právníci jsou, tak jako politici, jen obrazem dnešního stavu světa
O autorovi| JAN MUSIL, soudce Ústavního soudu
