A teď tedy soubor esejů klíčících v různých dobách, kladoucích před slova různé překážky, ale vždycky hnané nutností, básnickým impulsem prahnoucím po absolutnu. Stačí se podívat na jména, která se v nich stále vracejí. Milovaný Rimbaud (mimochodem: nad Topinkovou životopisnou básní v próze o božském rošťákovi, která vyšla pod názvem Vedle mě jste všichni jenom básníci z roku 1995, otevřel hubu dokořán i Ivan Diviš, jak přiznal ve svých denících), Baudelaire, Gilbert-Lecomte, Michaux, Novalis. A z Čechů Mácha, Halas, Kolář, Šíma, Linhartová, Kabeš. Tedy neústupnost. Nejvyšší morální nároky na poezii. Za žádnou cenu nesejít z cesty, hledat, plenit, tvořit i za cenu života. Žádný ornament, žádné podružnosti, žádná zkřivená páteř. Jen holá dřeň. A i ta často rozmetaná na molekuly.
Citáty: „Píšu-li málo, zaručuji si, že napíšu jen podstatné.“ (GilbertLecomte) Není náhoda, že Topinka překládal právě básníky Vysoké hry. Jiná než vysoká hra neexistuje. Vydat se v šedesátých letech na strastiplnou expedici Lambaréné po Africe, a vstoupit tak mimo jiné do etiopských šlépějí Rimbaudových, je v takové hře přirozený postup.
Takže také nesnadnost. V esejích paradoxně promítnutá do krystalicky jasné řeči, kde ani jedno slovo nepřebývá. Často se objevuje prázdno, vidoucí, odvaha, řeč, kost. Snaha rýt poezií ve slově (nebo slovem v poezii?), dokud nevyšlehne to, co lze jen stěží pojmenovat. Z místa, kde se „kámen rozpouští, stává se světlem, a světlo tuhne v kámen“.
Hadí kámen proti uštknutí poezií? Pro básníka esejistu i pro jeho čtenáře naštěstí neúčinný protijed. Oba jsou stržení prudkým vírem hluboko pod hladinu. A zázrak poezie: dýchají.
Autor je překladatel a novinář Pro knihu hlasovali Libuše Bělunková, Vladimír Binar, František Burda, Jaroslav Med, Josef Rauvolf, Marie Zábranová, Petr Zavadil, Jaromír Zelenka. Knihu recenzoval Ondřej Horák v Premiérách 24. 4. 2008 a psal o ní Václav Vaněk v Orientaci 24. 5. 2008.
5. až 6. místo Hadí kámen
Miloslav Topinka Vydal Host, Brno 2008. 416 stran.
