Veřejná soudní přelíčení v SSSR vychovávají lid tím, že mu předvádějí zlo, odhalují všemožné „pletichy“ třídního nepřítele a jeho náhončích, upevňují bdělost lidu a zesilují jeho oddanost věci socialistické výstavby. Tato činnost činí ze sovětského soudu nejzávažnějšího činitele boje za socialismus, mohutný nástroj proletářské diktatury. Tolik prokurátor moskevských procesů třicátých let A. J. Vyšinskij v knize Teorie soudních důkazů v sovětském právu, která česky vyšla v roce 1950 a stala se biblí komunistické justice. Aplikaci Vyšinského teze můžeme dnes sledovat téměř v „přímém přenosu“ díky unikátnímu desetidílnému dokumentárnímu cyklu Martina Vadase Proces H. Na základě šest a půlhodinového filmového záznamu, pořízeného Státní bezpečností, a dalších zdrojů rekonstruuje Vadas přelíčení s Miladou Horákovou.
Díky nelezenému záznamu máme poprvé možnost vnímat proces v jeho celistvosti. K propagandistickému využití byly v roce 1950 určeny jen krátké ukázky vysílané rozhlasem, celkovou představu si nemohlo učinit ani obecenstvo v sále, protože bylo každý den obměňováno. Proces jako celek mohli vidět pouze jeho strůjci, Klementem Gottwaldem, který měl přímé spojení do sálu, počínaje, a soudci a prokurátory v síni konče.
Hrůzostrašná inscenace, které jsme svědky, by nám neměla zakrýt jednu podstatnou věc: monstrprocesy tohoto typu byly v padesátých letech spíše ojedinělé. Politická perzekuce se tehdy odehrávala ve skrytu a v utajení. Např. z 27 tisíc lidí, které odsoudil v letech 1948-1952 Státní soud, tedy speciální tribunál, který se zabýval politickými zločiny, se jen několika stovkám dostalo srovnatelné pozornosti jako Miladě Horákové. Většina procesů probíhala s vyloučením veřejnosti a až do roku 1989 bylo běžné, že do soudní síně nebyli vpuštěni příbuzní či přátelé obžalovaných. I publicita procesů, u kterých byla přítomná tzv. organizovaná veřejnost, se většinou omezila na dané město, okres či kraj. Laici i historici jsou dodnes trochu uhranuti velkými monstrprocesy a přežívající obraz politické perzekuce se nám tak redukuje na pár jmen. Tím podstatným a charakteristickým ovšem v padesátých letech bylo ohromné množství procesů politické povahy, které probíhaly dnes a denně u všech soudů.
Česká televize má k Vadasovu dokumentu zvláštní přístup. Zařadila ho na program ČT2 po 9. hodině večer, nijak ho nepropaguje, není možné si ho přehrát na internetu. Jde přitom o jeden z nejdůležitějších historických dokumentárních cyklů, který u nás po roce 1989 vznikl. Proč ten macešský přístup? Volejme řediteli.
***
Pondělí Úterý Středa Čtvrtek Pátek
ŠKOLA Radky Kvačkové EUROZÓNA Petra Zavadila ARCHIV Petra Zídka POLITICKÝ DIÁŘ Petra Koláře STŘELNICE komentátorů LN
O autorovi| Petr Zídek petr.zidek@lidovky.cz
