Náhlá rezignace prezidenta Horsta Köhlera uvedla Němce do podobného zmatku, jaký tu kdysi svým úprkem z vlády způsobil vicepremiér Jan Kalvoda. Spolkového prezidenta se prý dotkla kritika za to, co řekl po návštěvě u německých vojáků v Afghánistánu: že vojenské mise v zahraničí souvisejí i s obhajobou „našich zájmů“. Těmi zájmy myslel Köhler kromě jiného i zájmy německých exportérů a Německa, jehož prosperita právě na světovém obchodu velice závisí.
Němci od včerejška vášnivě diskutují o Köhlerových pravých důvodech: že na svůj úřad prostě nestačil; že už vycítil rozklad křesťanskoliberální koalice v Berlíně; že utekl před nevděčným úkolem agitovat za chystané sociální škrty. I kdyby ta vysvětlení platila všechna dohromady, pořád zůstává důležitá i záminka. Těch se totiž vždycky nabízí víc a výběr záminky má jistou vypovídací hodnotu.
Zahraniční politika a mezinárodní obchod, ta souvislost je v Německu citlivá nejen kvůli špatným vzpomínkám na Hitlera. Dávno před ním se tamní intelektuálové i politici posmívali Británii, jak šikovně obchodovala. Pro Němce-idealisty byli Britové Krämervolk, národ handlířů.
Těmi obchodními šampiony už jsou ovšem dávno Němci, jen se s tím část německých elit nesžila. Je jí zatěžko připustit si například to, že volný obchod přispívá ke všeobecnému blahobytu a významně tak snižuje nebezpečí válek. Na levici, která na Köhlera nasazovala nejvíc, se zájmy obchodu považují za něco proradného - tedy pokud zrovna jde o ideologicky špatný konflikt. Spojenectví s Ruskem vadí o stupeň míň než imperialistická mise v Afghánistánu. Jestlipak toto pokrytectví nebylo pro Köhlera tou poslední kapkou?
