Ve svém životě jsem se zúčastnila jediného tábora. Rozhodla jsem se, že až budu mít dítě já sama, pošlu ho raději na dvouměsíční pobyt nucených prací k severnímu zálivu Baltského moře.
Můj tábor se odehrával v Údolí lebek - paseka kdesi uprostřed Orlických hor.
Trpěla jsem. Vzhledem k tomu, že většina vedoucích na táborech je alergická na obézní děti, byla moje situace hrůzostrašná. Mít o 20 kilo navíc než jedinci mého věku a dostavit se na nádraží s nosičem bramborového salátu a s deseti kuřecími řízky, to je příliš i na vedoucího, který má děti opravdu rád a vedení táborů vnímá jako své životní poslání.
Po celou dobu jsme se museli živit pouze přírodními věcmi -borůvkami, kořínky, ovocem a zeleninou - které jsme našli v blízkých lesích. První dva dny jsem se vrhala do borůvkového křoví tak vehementně, že jsem zničila borůvkový porost v okruhu 20 kilometrů. Jen na oběd jsem spotřebovala 11 litrů borůvek. Ostatní děti z tábora po několika dnech neměly co jíst, a proto jsme se museli přesunout jinam, kde mi bylo zakázáno vylézat ze stanu, dokud se ostatní děti nenasnídají.
Rozhodla jsem se pro útěk do nejbližší hospody. K tomuto útěku jsem také přemluvila Standu, který byl s borůvkami spokojen, ale já ho přesvědčila, že tohle není život. Po šesti hodinách chůze jsme vtrhli do hospody a objednali si svíčkovou a guláš. Co Standa nemohl, to jsem dojela. Pak jsme si dali palačinky a zmrzlinu. Standovi se udělalo zle, takže oplatky po cestě zpátky jsem snědla sama. Utratili jsme tam všechno kapesné, které bylo určeno na vstupy do historických památek. Vedoucí nás pokáral a zbytek tábora jsme buď čekali hladoví uprostřed již obraných borůvek, nebo na vrátnicích hradů a zámků, kde měli zdarma sušenky.
Nejhorší byl apačský pochod odvahy. „Důležité je utíkat co nejrychleji a pořád rovně, nezdržuj se kličkováním,“ říkával přísně otec, když mi dával instrukce, co dělat v případě nebezpečí. Díky tomuto pokynu mne vedoucí tábora našel k ránu ve vedlejší vesnici, kde mě zastavilo stádo vepřů.
Těšila jsem se domů. Maminka mne uvítala borůvkovým koláčem a já poprvé omdlela. Rodiče mi v nemocnici slíbili, že mě už nikdy na žádný tábor nepošlou.
O autorovi| Eva Tomková, redaktorka LN
