Se sklářským designérem a sochařem Ronym Pleslem (45) o tom, jak navrhoval interiér výstavy Cartier na Pražském hradě, o jeho studentech, ale i o tom, jak těžký je život s umělcem.
* LN Proč si Cartier k vytvoření designu interiéru výstavy na Pražském hradě vybral právě vás? Překvapuje mě, že si firma takového jména nepřiveze vlastního tvůrce.
Byla to otázka štěstí a náhody. Získali na mě kontakt na základě doporučení Pražského hradu. Klenotnický dům má takový zvláštní přístup – v každé zemi, kde vystavuje, vždycky osloví místní designéry či výtvarníky, aby se koncept výstavy nějak dotýkal charakteru místa. Chtěli se představit jako noblesní značka s fluidem unikátního místa. Jízdárna Pražského hradu je krásný, velký a současně minimalistický prostor, který pro výstavu nikdy neměli, takže zcela neplánovaně nakonec vznikla největší výstava v dějinách společnosti Cartier.
* LN Přestože jste se původně věnoval hlavně šperku, později jste dospěl k rozhodnutí, že se budete zabývat sklem. Co vás na něm tak fascinuje?
Po vysoké škole jsem se rozhodl pro sklo, protože mi scházely velké rozměry, velké projekty. I když mám rád minimalismus, je mi blízká i určitá dekorativnost a nebráním se jí. Baví mne výtvarně balancovat na hraně mezi čistým tvarem vázy a složitým brusičským dekorem. Je v tom napětí mezi tradicí a současností, mezi tichostí a hlukem, jsem to prostě já...
* LN Dekorativní přístup jste si osvojil v italském Muranu, kde jste začínal?
Itálie mě velmi ovlivnila, firma Barovier & Toso, pro kterou jsem pracoval čtyři roky, má osmisetletou tradici plnou zdobných technik. A Benátky byly odjakživa město barev a světla, to vás chtě nechtě ovlivní. Moje věci jsou proto barevnější, dekorativnější a málo české.
* LN Dopřáli vám v Muranu tvůrčí svobodu?
Žádnou jsem neměl, udělal jsem tuny návrhů a jen máloco uspělo. Byla to velká řehole a tehdy jsem to špatně snášel. I když jsem se snažil dělat pro firmu maximum, skoro nic se šéfovi nelíbilo a já jsem byl zoufalý. Ale naučil jsem se bojovat a mít pokoru a to mi později pomohlo k úspěchu. Dnes už chápu, že to byla pro mě nejlepší škola. Získal jsem úctu k tradici, řemeslu, dělat věci, které nejsou jen na okamžik, a uvědomit si také, že sklárna musí fungovat ekonomicky. Nestydím se za komerční stránku věci. Umělci o tom neradi slyší, ale dobrý designér musí udělat věc tak, že se bude dlouhodobě prodávat, aby také řemeslníci měli práci. Pan Barovier mě učil, že nejsem jen umělec, ale součást týmu, který se musí uživit. Úspěch italských či francouzských designérů je mimo jiné v tom, že musí navrhnout nejen to, co vypadá dobře, ale má také šanci uspět na trhu.
* LN Kde jsou ale limity vašeho rukopisu, pokud jde o komerční zakázku?
Je to o smlouvání a je v tom dost autorské strategie. Pokud jednám s klientem, začnu většinou u extrému, který je absolutně můj a nerespektuje téměř vůbec žádné požadavky zakázky. Postupně ubírám a dělám kompromisy, ale z mého rukopisu nakonec ještě hodně zůstane. Třeba jako v případě první pivní sklenice pro Staropramen, která původně vypadala skoro jako váza, ale tím byla naprosto nepřenosná do pivařského sektoru. Nakonec vznikla jednoduchá minimalistická sklenice s kubistickými prvky, které měl původní návrh. Originální nápad se musí trochu osekat, ale vždycky něco zbyde. Není to o tom, že se designér připodobňuje nějakému vkusu a podbízí se. Nemůžete ale udělat stejnou vázu pro tureckého a českého klienta. Zachovávám i svůj rukopis, ale také se dívám, jaký zákazník můj design nakupuje.
* LN Co na to přizpůsobování vkusu říkají vaši studenti na VŠUP, kde jste vedoucím ateliéru skla?
Velice to kritizují, komerci naprosto odmítají a přou se, což je naprosto v pořádku a vůbec jim to nezazlívám. Naopak, chci, aby byli nekompromisní. Nejdřív se musí naučit dělat extrém, věci třeba nepoužitelné, a dokonce i nekoukatelné. To je velmi dobře. Protože jedině tak nakonec z jejich identity, až je praxe omele, něco zbyde.
* LN Co vám vaše pedagogické působení přináší?
Utrpení, odříkání, časový stres, ale věřím, že snad díky tomu budu o něco lepší a budu mít dobré studenty. Vážím si jich, řekl bych, že jsou lepší, než jsme byli my, jsou svobodnější, čistší, i když na druhou stranu trochu línější. Musím říct, že díky studentům, kteří mě nešetří a vidí velice kriticky, se můžu na sebe podívat novýma očima, studovat nové trendy a nežít ze své podstaty.
* LN Děláte nadčasové volné umění a současně zakázky na „krátkodobou spotřebu“. Není v tom rozpor?
Balancuji v tom dost obtížně. Můj vnitřní svět je hodně rozháraný. Neustále pochybuji, někdy jsem přehnaně pyšný, jindy se stydím za to, co jsem řekl, ale bez emocí se umění nedá dělat. Jsme šílení, radikální v názorech, ale ono nejde něco vytvořit jen tak, že kolem toho člověk zlehka bruslí. Bez zapálenosti, bez toho, že se člověk třeba i ztrapní a je směšný, to nejde. Žít a pracovat s umělcem je jedna z nejhorších věcí. Nezastírám, že komerční zakázka člověka pohltí příliš a kompromisů je přece jen hodně. Aby se člověk nenechal úplně udolat, musí mít odkud brát. Chci se zase více věnovat volnému umění, protože když člověk dělá věc, která není na prodej a nemíří k nějaké zakázce, může se úplně uvolnit a přijde na nové principy. Odtud pak může čerpat inspiraci do jiných oblastí. Ano, chtěl bych vystoupit z kolotoče zakázek, kde cítím moc zodpovědnosti, a mít víc svobody pro svoji vlastní práci.
* LN Myslíte i na něco jiného než na umění?
Posledních deset let jsem téměř nic jiného nedělal, ale teď nebylo zbytí a začal jsem trochu sportovat. Zahraju si squash, zajdu do posilovny nebo na golf, ke kterému mě vyhecoval kamarád. Zaplatil jsem si trenéra, abych si udělal zelenou kartu, ale můj sport to zrovna není, moc mě to nebaví. Říkám si, že se díky tomu aspoň naučím třeba větší trpělivosti, jít jen tak do přírody a vnímat klid. Neběžet tolik.
* LN Jak jste řekl, sportujete tak trochu z donucení. Co vás ale opravdu baví?
Potřebuji kolem sebe cítit přetlak, a když není, tak ho vytvářím v sobě. Miluji třeba Londýn, moje rozlítaná duše tady nachází všechny impulzy najednou. Působí na mě velice zklidňujícím dojmem, jak se tam mísí různé národy, kulturní bohatost, všehochuť, ulítlost. Rád v Londýně jezdím metrem a pozoruji lidi, kteří tam nejsou tak uniformní. Zajdu na Notting Hill, toulám se po starožitnostech a antikvariátech i designových galeriích nebo se svými dospívajícími dcerami proběhneme vintage obchody a nakupujeme módu. Londýn nabízí uvolněnost, která mě baví.
* LN Máte nějaký mužský vzor?
Vždycky se mi líbil takový belmondovskocolombovský přístup: být chlap, ale umět si ze sebe udělat srandu a nebát se zesměšnit. Belmondo si ve filmu políbí vlastní rameno a pak se třikrát otočí, jestli ho někdo náhodou neviděl. Je to frajer, který se občas zesměšní, ale vždy zůstává citlivý a hodný. A to, co zahrál, má neuvěřitelný rozsah, od lehkých srandiček přes přemýšlivé komedie až po neuvěřitelné vážné role na divadle. Taková je asi trochu i moje práce. Na jedné straně uvidíte opulentní vázu až na hraně kýče a vedle ní přísně minimalistickou a esteticky vytříbenou věc.
* LN Jak byste popsal sám sebe?
Jsem sochař, který se lopotí, hoří, sportuje a nestydí se za svoje emoce shodit se a být klidně lidsky a obyčejně trapný. Jsem jako jeden hrdina z povídky Roberta Fulghuma „Už hořela, když jsem si do ní lehal“. Je o člověku, který vyhořel, a když se ho ptali, jak se to stalo, řekl: „Já jsem si nějak zapálil cigaretu a ta postel začala hořet. Ale ona hořela, už když jsem si do ní lehal.“ Nebo jako Řek Zorba, kterému vadí malíček při vytáčení keramiky, tak si ho usekne. Já také snadno vzplanu nebo jednám hodně radikálně. Vrhám se do všeho bez rozmyslu a říkám si, vždyť přece nemůžeš mít v jedné monografii vedle sebe sklenici Staropramen, korálky pro teenagery, golfový pohár, minimalistickou sochu, výstavu Cartier a skleničky Moser...
* LN Jste úspěšný, žádaný. Co dál?
Když se člověku něco povede, hrozí nebezpečí, že se začne opakovat, žít z podstaty, stane se takovým broukem Pytlíkem. Musím zase znovu začít dělat věci, jak jsem je dělal na začátku, pracovat na sobě, vrátit se do čistšího vidění a trochu si zase odříkat. Jako student jsem byl na sebe velice přísný a drásal si ruce, když se mi nedařila kresba. Musím se vrátit k drásání. Když si člověk začne moc užívat úspěchu, tak to s ním špatně dopadne. Nechci, aby se ze mě jednou stal jen populární umělec, nejde se jenom vozit.
***
Rony Plesl je sklářský celosvětově uznávaný designér, vedoucí ateliéru skla na VŠUP. Navrhl interiér putovní prestižní výstavy šperků Cartier v Jízdárně Pražského hradu (ke shlédnutí do 17. října). Plesl také navrhuje originální stolní sklo pro české pivovary a minerální vody. Je ženatý a má dvě dospívající dcery.
