A to už na jaře. „Máme první výstupy z nového přístupu ke klientům, které ověřujeme,“ řekla mluvčí spořitelny Kristýna Havligerová.
Spořitelna si od nového způsobu posuzování bonity klientů slibuje, že se vyhne těm problémovým. Jenže plán finančního ústavu může narazit. Například u nové zmocněnkyně pro lidská práva Moniky Šimůnkové. „Po bližším seznámení se s materiálem spořitelny se tím zřejmě zabývat budeme,“ potvrdila LN Šimůnková.
Právě v její působnosti je agentura pro sociální začleňování, která se mezi svými klienty často setkává s úvěrovou diskriminací. Ta je považována za jednu z příčin zadlužení nízkopříjmových vrstev u lichvářů a nebankovních společností poskytujících rychlé, ale velmi drahé úvěry.
Úvěrová mapa Spořitelna rozdělila svých 2,5 milionu klientů do 52 tisíc mikroregionů, které jsou řazeny do deseti skupin podle rizikovosti jednotlivých adres.
O novém plánu spořitelny informovala jako první MF DNES. Pokud s rizikovou skupinou bydlí žadatel v mikroregionu, bude muset mít k získání úvěru například vyšší příjem, než by musel mít klient z dobré adresy.
„Já si myslím, že takováto praxe platí už dlouho, jenom se to nikdy veřejně neříkalo,“ říká Daniel Hůle ze společnosti Člověk v tísni. Ta se diskriminačními praktikami ve finančním sektoru dlouhodobě zaobírá a Hůle je autorem takzvaného „predátorského indexu“, tedy pořadníku dravosti úvěrových společností. „Na každý pád je úvěrová diskriminace jedním z faktorů, který přispívá k vydělení celých lokalit,“ konstatoval Hůle.
Úvěrová diskriminace nebyla doposud v Evropě větším tématem. Ani v rámci finanční skupiny Erste group, kam patří i Česká spořitelna, působící v osmi evropských zemích, nemá zatím český plán na „úvěry podle adresy“ ekvivalent. Americká zkušenost Jinak je tomu v USA. Tam se diskriminace klientů podle adresy stala jedním z témat hnutí za občanská práva a zůstala jím prakticky dodnes. Týká se například většiny obyvatel černošských ghett. Férový přístup k úvěrům jim měl zajistit zákon (Home Mortgage Disclosure Act) už z roku 1975. Ten požaduje, aby banky úvěrové produkty v problémových lokalitách přizpůsobovaly po konzultacích s místními představiteli.
Tahle pojistka měla zamezit ohraničování nízkopříjmových a problematických čtvrtí a oblastí pomyslnou červenou páskou (tzv. red tape), vyznačující ztížení úvěrových podmínek. V roce 1993 završil legislativní snahy o zpřístupnění úvěrů nemajetným vrstvám prezident Bill Clinton speciálním zákonem. Podle konzervativních kritiků se stal Clintonův zákon jednou z příčin finanční a realitní krize.
Poznámku k tématu čtěte na straně 10
