Ten den je strašlivé počasí. Město bičuje písečná bouře, smetá, co je v cestě, a písek skřípe mezi zuby a nedovoluje otevřít oči. Všichni policisté z psího komisařství se s námi přišli rozloučit a k našemu překvapení se vrchní velitel Sálim při loučení rozplakal.
Teď už vím, že to nejhorší nás teprve čeká. Naplno si uvědomuju, že náš případ hned tak neskončí. Nálada je na bodu mrazu. Přesně v poledne nasedáme do auta a po patnácti minutách jsme na místě, před vysokou zdí. Za ní je vidět několik budov, ale ta největší věznice, pro muže, odsud vidět není. Prý jsou v ní asi dva tisíce vězňů a bude tam i Ašraf.
Nalevo jsou administrativní budovy. Všude kolem zdi. Ošetřovna je napravo. Nikde žádné světlo, malinká okna. Ženskou věznici tady stavěli Italové, někdy ve dvacátých letech, za okupace. O nějaké hygieně a čistotě se tady nedá mluvit. Informují nás, že jsou zde asi dvě stovky uvězněných žen. Některé byly odsouzeny za prostituci (k tomuto obvinění stačí jakýkoli mimomanželský poměr), jiné za vraždu (zapuzená žena dost často manžela zabije nebo si jeho vraždu objedná). Jsou tu ale i neprovdané ženy, které otěhotněly. Jejich děti se pak narodí a budou vyrůstat ve vězení. A je tu i hodně žen odsouzených na doživotí. A těch, co čekají na popravu. Šaría je nelítostná.
Vedou nás k odporné budově. Už zdálky je slyšet ženský křik a dětský pláč.
Zavedli nás všechny, tedy nás pět, do „izolace“. To je zamřížovaná cela se železnými dveřmi. Cely nejsou obsazeny rovnoměrně, v některých je třeba deset vězeňkyň, v jiných i dvacet. My máme štěstí, že máme celu jen pro sebe. Je to luxus? Navíc na tu velkou celu navazují malé cely, spíše jen takové skříně ve zdi, které ale umožňují aspoň minimální soukromí. Dá se v nich ležet napříč. Rozdělíme se na dvě skupiny, Rumi a Krassi jsou v jedné, Mira, Toni a já ve druhé. Vybíráme si ty „skříňocely“ naproti sobě, abychom na sebe viděly.
Ostatní vězeňkyně si nás nevšímají. Naštěstí. Podmínky tu jsou tak těžké, že o nějaké potíže se sousedkami opravdu nestojíme. Seznamuju se blíž s Toni. Mira se k našemu hovoru připojila. Mezi mnou a Toni stojí to, jak mě obvinila, je to bolavý problém. Podle její výpovědi jsem patřila mezi hlavní iniciátory infikování těch dětí. Jak z ní mohli tak zlé obvinění dostat? Jenom my tři, Rumi, Krassi a já, jsme se nikdy k ničemu nepřiznaly a nikdy jsme nikoho nejmenovaly. Ale jak už jsem říkala, při mučení má každý člověk jinou hranici toho, co vydrží. Přesto musím říct, že muset čelit obvinění vyřčenému kolegyní a krajankou je hodně bolestivé. Chtěla bych jí to odpustit, jen se nejdřív snažím pochopit, jak k tomu došlo. Ale to přijde až zadlouho, během hovorů v příštích měsících. V té první chvíli došlo k ošklivému střetu, který nadlouho poznamenal náš vzájemný vztah.
Toni totiž začala: „Tebe nemučili tak jako mě!“ „To je pravda, ale...“ „Vůbec nevíš, co jsem vytrpěla!“Nechci ji obviňovat, jen se jí snažím vysvětlit svůj názor. „Víš, Toni, snad ani kdyby mě sekali na kousky, tak bych nevyřkla, že jsem zabíjela děti.“ Je jí to trapné. Ale i když se snažím pochopit a být smířlivá, tenhle sporný bod mezi námi zůstane jako zapouzdřený vřed, a ta trýznivá bolest se z něj občas zase vyřine vlivem stresu, rozčilení nebo zoufalství. Soužití nás pěti nebude vždy snadné, to si uvědomíme velmi brzy... Toni je přitom velmi sympatická osoba s výjimečným smyslem pro humor. Jenže při mučení ani humor nepomáhá.
Na nové prostředí jsme zprvu reagovaly semknutím. Vznikla mezi námi pevná pouta, jakási solidarita, která ovšem bude později vystavena těžkým zkouškám. Povídáme si, mluvíme a mluvíme. Prší otázky, pořád se něco vysvětluje. Jenom o mučení se nemluví.
Zdá se, že se na nás zapomnělo. Všechny peníze jsme utratily za cigarety, čas tady utíká pomalu. Nedá se tu vůbec nic dělat, nikdo za námi nechodí. Jsme tu jako zvířata v kleci.
Vězení je hlučné jako rozbouřený oceán. Ze všech stran křik, zpěv, rozčilené hlasy, řinčení nádobí, z rádií se valí chrčivá mluva a hudba. Ženy halasí, pokřikují, perou se a do toho brekot dětí. Hluk přesahuje hladinu únosnosti. Když potřebujeme upoutat pozornost policistky, musíme do něčeho bušit, hodně dlouho a hodně silně. Náš den je rozčleněn pouze jídlem. Těstoviny, rýže, kousek masa. Večer polévka. Všechno dost bídné. A žádné ovoce ani zelenina. Ale co dělat...
Okénkem pod stropem vidíme nebe. Na zemi beton, jako záchod slouží díra v podlaze. Žádné dveře, žádný papír. Z kanalizace navíc vylézají krysy. A všude hromady švábů. Snažíme se jim ztížit průnik smotanou dekou. Z jediného kohoutku vytéká špinavá, zamřelá, páchnoucí voda, kterou se snažíme filtrovat přes kousek plátna. Navíc z vodovodního kohoutku u latríny vypadávají červi. A ta voda je navíc slaná.
V dubnu se začíná oteplovat. Zlepšilo nám to náladu, propadáme euforii, začínáme se zase smát a žertovat. A také se víc svěřujeme. Rumi vypráví, co a jak vařila policistům na komisařství, ale i o tom, jak tam byli zadržení surově biti. Tyhle věci já vážně slyšet nemusím, to se radši stáhnu do ústraní a zacpu si uši. Ale i tak jsem zaslechla pár příhod. Třeba jak tam policisté vodili děti zadržených, a tam jim před očima rodičů vyhrožovali, aby ze zadržených vyrazili přiznání. A podle Rumi tam někdy tloukli i ty děti.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Mlátili děti, aby byli rodiče povolnější! Jaké zrůdy můžou něco takového vymyslet a dělat? Ve jménu jaké spravedlnosti? Jakého vyššího řádu? Jakého boha?
Přišel za námi i ředitel věznice. Oznámit, že se budeme stěhovat. Do opravdických „pokojů“, říkal. Slovo pokoj bylo dost nadnesené. Ani tam nebudeme mít žádné postele ani matrace. Ještě že jsme si směly s sebou vzít deky, které nám věnoval Sálim. Přesunou nás totiž do podobných cel, jen o kousek dál. Zlepšení to je nevalné, stěny špinavé, malba se loupe, ale zato máme okno! Okno, ze kterého vidíme do vnitřního dvora věznice. A tohle bude náš domov na dalších devět měsíců.
Podél naší cely vede chodba, chodívají po ní různé ženy, ale ze začátku s nimi nemluvíme. Až postupně, pomaloučku se u nás zastavují některé z vězeňkyň prohodit pár slov s Rumi nebo s Mirou, ty přece jen disponují bohatším arabským slovníkem. A moc nás těší, jak nás tyhle ženy podporují: „Vůbec nevěříme, že jste to udělaly. Víme, že jste nevinné.“ Někdy nám dávají cigarety.
Některé jsou zde, protože na černém trhu měnily šeky, jiné, třeba bankovní úřednice, za defraudaci. Vůbec se nám nedaří se tu zabydlet. Podlaha je tvrdá, všechno nás bolí. Ale hlavním problémem je jídlo.
Chodíme dokolečka, abychom si uvolnily nohy, a zdá se nám, že se přísný dozor jaksi zmírňuje. Pak dokonce podědíme i matrace po těch, co už byly propuštěné. Ale čas tu vůbec neutíká...
Červen 2000. Odvedli nás na setkání s bulharským zástupcem Emilem Manolovem a poprvé nám předali dopisy od našich blízkých. To je radosti! Jenže ty dopisy jsou už pořádně staré, kdoví u koho se válely v zásuvce. To je první, čeho jsme si všimly. A to druhé zjištění je, že naše rodiny vědí o naší situaci od samého začátku. Pláčeme a jsme k neutišení. Ale nemůžeme si pomoct. Jsme tak rozcitlivělé a těch pár slov na papíře nám přináší velikou útěchu, ale současně působí hroznou bolest. Každá z nás si čte své dopisy, ale ostatním nic neříká. Každá teď máme své tajemství, své soukromí, které si poneseme v sobě.
Mezi dopisy byly i vánoční pohlednice. Na jedné z těch, kterou jsem dostala já, mi rodina psala: „Jsme všichni v pořádku. Buď silná!“ A na obrázku byl domek zasypaný sněhem. Jak je to všechno daleko... A sníh!
Obáváme se, a naše obavy se později potvrdí, že mnohé dopisy k nám vůbec nedorazily. Zadrželi je Libyjci. Ale proč? Zase šlo jen o to, jak nás ponížit a potrápit. Vždyť to, co tam je psáno a co si naši dozorci četli, jsou zcela bezvýznamná sdělení. Ale pro nás je malý zázrak, když se můžeme dotknout papírku, který předtím držela ruka někoho z blízkých.
Emil Manolov nám na tom setkání předal i různé osobní potřeby. Prádlo, ručníky, mýdlo, toaletní papír, zrcátka, pinzety i rtěnku. Však nám také z peněz, co nám dal Bizantí, už dávno nic nezbývalo... Z dárků máme velkou radost. Dozorkyně nás už ani zdaleka tak přísně nestřeží, vždyť jsme přece za mřížemi. A v téhle věznici to spíš vypadá jako na tržišti. Všude vládne chaos, nikde žádná organizace. A nic tu nefunguje, jen noční můry nezklamou. A dějí se tady moc podivné věci: obchody, výměny, vaření, párování... Jednoho dne se u nás objeví velmi obézní policistka. Má na sobě rudé, žlutě květované šaty a na hlavě fialový šátek. A víc barev, než bývá na kradeném autě. Make up a řasenku snad nanášela malířským válečkem. A když se Fázija usměje a ukáže své dva zuby nahoře a tři dole, opravdu nás poděsí. Ale pod touhle fascinující a nápadnou slupkou se ukrývá zlaté srdce. Zpočátku s námi jedná dost nevrle, ale během pár dnů se spřátelíme.
Fázija sem chodí za svou uvězněnou přítelkyní Lejlou a moc se zajímá o náš osud. Často nám pomáhá, přinese pár sladkostí nebo cigarety. On totiž balíček cigaret, který venku stojí dinár, se tady prodává za desetinásobek... Tím víc si pomoci téhle naší zvláštně zmalované přítelkyně vážíme. Některé věci si zase vyměňujeme s jinými vězeňkyněmi. Hlavní problémy máme s jídlem. Přes okno žebráme o rajčata, petržel a cibuli. A vězeňkyně, které mají přístup do kuchyně, nás občas zásobují. Když nám velvyslanectví začne dodávat lepší potraviny, je to pro nás svátek. Ale to teprve přijde, zatím spíš strádáme.
Vzpomněla jsem si na takovou kaši s cibulí a paprikami, kterou mi dělávala babička. A tak nad plamínkem zapalovače opékám papriky a pak je smíchám s pár kousky ušetřené zeleniny. To byly hody!
Když máme jít k soudu, vždy se převlékáme. Ty tepláky, které mi poslala ambasáda, mi přišly vhod. V nich a v teniskách vyrážím k soudci. Spoluvězeňkyně padají smíchy: „Kampak jdeš? Na tenis?“
Ano, jenže ho hrají jiní, a s našimi hlavami. Je to jako strašlivá loterie. Jak to s námi dopadne? Abychom přišly na jiné myšlenky, požádaly jsme o povolení každodenní hodinové procházky. „Musíte počkat,“ vyřizují nám vzkaz od ředitele.
Ale Rumi, která dovede být pěkně ostrá, se hned pustí do jednoho z velitelů: „Slíbil jsi nám to! Tak proč nemůžeme ven?“ Ale ten jen krčí rameny. Rumi ho nepřestává bombardovat dotazy. A podporuje nás i Fázija. Ono to těsné soužití, bez možnosti se hnout či vyjít, nám už všem hodně brnká na nervy. Stačí nějaký pohyb či slůvko a vzteklý výbuch na sebe nenechá čekat. Ale rozčilení zase brzy opadne. Ještě pořád vítězí solidarita, jsme všechny na stejné lodi, nějakou rozhádanost si nemůžeme dovolit. Jsme skupina, která má svou vlastní dynamiku i logiku, ale držíme spolu.
Skutečné problémy a střety přijdou až později. Zatím se držíme, jsme jedna druhé oporou. Výjimečně teplé léto roku 2000 se chýlí ke konci. Slunce nám dovoluje ležet na betonové podlaze jen tak, v prádle. A navíc se nám podařilo sehnat karty, a tak pořád něco hrajeme.
Ubíhal podzim a jednou nás přišel povzbudit advokát Bizantí. „Uvědomte si, že je mnohem lepší zemřít než při mučení něco přiznat.“ Je to dost zvláštní způsob povzbuzování. Ale on ještě pokračuje: „Přiznání je pak už marné odvolávat. K tomu už soudci nikdy nepřihlížejí.“
***
KNIHOVNIČKA LN Každý den přinášíme ukázky z knih na trhu, které stojí za to v létě číst
Snežana Dimitrova Devět let v pekle Vydalo: Nakladatelství Vyšehrad 176 stran, cena 198 Kč Zítra: Jak život napodobuje šachy
