Stál uprostřed Vladislavského sálu, z rukou prezidenta Klause přebíral Řád Tomáše G. Masaryka a hlavou se mu honila celá minulost. Atletická kariéra, během níž za války posbíral na běžeckých tratích řadu titulů mistra republiky, ale hlavně léta utrpení v komunistických lágrech. Dnes už se doktor práv Jan Haluza (96), kterého jeho okolí považuje za vzor čestnosti a spravedlivosti, za těmi roky tolik neohlíží. „Ale třeba to poslouží jako varování,“ říká ve svém domě v Luhačovicích.
* LN S jakými pocity jste přijal státní vyznamenání?
S ohromnými, na tu poctu jsem čekal dlouho. Ne že bych to chtěl za každou cenu, ale přece jen mě občas napadlo, že by k něčemu takovému mohlo dojít.
* LN Cítil jste zadostiučinění?
Určitě. Tak bych to bral i před deseti lety. Vím, že mě různí lidé na podobnou poctu navrhovali už dřív, asi bylo podobně poškozených víc. Ale co... Jen mi to už moc nejde s chůzí, takže si říkám, že to bylo v posledním momentě.
* LN Nestrašte, prosím...
Tak to nemyslím, ale v kriminále jsem byl šest let. Vezměte si, že pokud někde trpíte, život se krátí. Když jeden takový rok počítáte za dva roky normálního života, tak to máte dvanáct let. Potom, abych postavil tenhle dům, jsem šel na tři roky dělat hlubiče v dolech na Ostravsku, to máte šest let. Jeden můj synovec to takhle počítal a řekl -strýc už má sto deset roků! (úsměv)
* LN Strávil jste šest let v jáchymovských uranových dolech - chce se vám na to vzpomínat?
Do toho patří i necelý rok vyšetřování v Uherském Hradišti. Teď už nějakou velkou trpkost necítím, ale věřte mi, že to bylo strašných šest roků. Byli chlapci, kteří brali kriminál jaksi lehce, třeba se nechtěli trýznit, ale já to bral velmi trpce. Myslím, že když to připomínat, tak pro mladší generace, aby věděly, co se už nikdy nesmí stát. Ale já už nevím, co si s tou mladší generací počnu, mám další a další pozvánky do škol, a kolikrát už nemůžu najít vhodná slova...
* LN Když vás v září 1948 zatkli, z čeho vás obvinili?
Z rozvracení republiky? Z velezrady? Už přesně nevím.
* LN Ale znal jste pravou příčinu...
Samozřejmě. Odmítl jsem se vzdát členství v Ústředním výboru Československé strany lidové a namísto toho přestoupit do KSČ. Já se nebál, říkám jim: Pánové, to byste museli vyrvat moje srdce a dát tam nějaké jiné! A představte si, že když jsem se v roce 1954 vrátil na svobodu, tak za mnou estébáci ještě třikrát byli a nabízeli mi spolupráci. Nestyděli se, i když mi vzali šest let života! (rozhorlí se) Chtěli mít nějaký zářný příklad někoho, kdo zavrhne církev, ale to bych se musel hanbou propadnout.
* LN Určitě jste ale viděl, jaký směr braly události po únoru 1948. Nenapadlo vás emigrovat?
Ještě týden před mým zatčením jsme měli možnost jít na Západ. Moje paní byla už tehdy vynikající folkloristka a vedla by tam naše soubory. Jenže to bychom uvedli do těžkostí naše rodiny. To nešlo.
* LN Ve vazbě v Uherském Hradišti jste se dostal do spárů proslulého komunistického vyšetřovatele Aloise Grebeníčka...
On si mě nevšímal, měl na to svoje lidi. Bili mě, rozbili mi chodidla, mučili mě elektrickým proudem. Když do mě ten proud pouštěli, řekli s takovým úšklebkem: Teď uvidíme, co snese srdce sportovce! Ale já to vydržel. Už jsem sice nějaký čas nezávodil, ale myslím, že díky atletice jsem byl fyzicky i duševně zdatný. Byl tam se mnou jeden další člen Orla, dostával stejné dávky proudu, ale nevydržel to a fyzicky se zhroutil. Chlapci na cimře ho pak museli krmit... Ani nevím, jestli to mučení přežil.
* LN Promiňte, ale cítil jste někdy, že už schází jen maličko k tomu, aby vás zlomili?
Nemyslím, jsem dost zásadový. Držel mě Bůh, víra a vůle, kterou mě vyzbrojila i atletika. Chtěli, abych udával lidi, ale nepochodili.
* LN U soudu jste se jako doktor práv obhajoval sám a trval jste na své nevině. Přesto jste dostal šestiletý trest. Bral jste to jako nespravedlnost, anebo jste měl pocit úlevy, protože to mohlo dopadnout ještě hůř?
Oboje. Byla to křivda, nicméně zároveň jsem věděl, že mi hrozilo i deset let.
* LN Jeden z jáchymovských dolů se jmenoval Bratrství. Nenapadlo vás, jaká je v tom názvu hořká ironie?
Bylo mi to jedno. Právě na dole Bratrství ze mě a inženýra Dostála chtěli udělat šéfy špionážní skupiny, že šíříme protistátní řeči a tak dále. Týden nás vyšetřovali a pořád opakovali, že nás čeká frak, což byl ortel smrti. Byli jsme v malé místnosti, pořád jsme museli stát, takže jsem zkolaboval. Dostal jsem tyfus, tři týdny jsem v nemocnici v Karlových Varech umíral. To byl zázrak, že jsem přežil. Mezitím došli k závěru, že jsme nic nedělali.
* LN Přemýšlel jste někdy v Jáchymově o útěku?
Jéje, často. Byl tam chlapík ze Zlína, spal vedle mě a říkal mi: Zítra utíkáme, půjdeš s námi? Říkám, že milerád, ať se pro mě staví. Zapomněli, a zaplaťpánbůh, protože všechny na útěku postříleli. Pak jejich těla jen tak pohodili, pro výstrahu, a my jsme museli chodit kolem a dívat se na ně. Měl jsem štěstí.
* LN Několik měsíců strávila ve vazbě i vaše paní. Věděl jste o tom?
Věděl, bylo to až po mém zatčení. Spoluvězni říkali - máš tady ženu! Víte, co se s člověkem v tu chvíli děje? Hrůza! Já se chystal na svoji obranu u soudu, a zatknou i Věrušku. Naštěstí jí nic neprokázali. Během těch let mě pak mohla navštívit jen třikrát. Třikrát!
* LN Z uranových dolů jste se vrátil ve čtyřiceti letech - mohl jste se ještě někdy věnovat právu, které jste před válkou vystudoval?
Naplno už nikdy, spíš jsem dělal takového pomocníka, poskoka. Ale s Věrou, která se pořád věnuje folkloru, máme hezký život, říká mi Janíčku. (usmívá se) A naše zásada zní: když něco dělat, tak jenom čestně. Tím jste nezranitelní.
Držel mě Bůh, víra a vůle, kterou mi dala i atletika. Chtěli, abych udával, ale nepochodili.
