Shaun White je prý nejlepší snowboardista na světě, navíc óbrsympaťák. Na snowboardu jsem nikdy nejezdil, leč synkové, kteří lyžovali, přešli na „prkno“ velmi rychle. Je to prý zábavnější. Já při sledování zimních sportů dávám pořád přednost lyžování, musím ale uznat, že výstroj na snowboard má něco do sebe. Je uvolněnější, ležérnější, prostě nedbalá elegance. Možná i zvládnutí je o něco lehčí, takže zábavnější, ale nemám osobní zkušenost. V mládí jsem vyjel na kopec a měl radost z toho, že se „řítím“ dolů. Nahoře jsem se díval pouze dolů, nějaké rozhledy po krajině tenkrát ještě nebyly v mé hlavě na pořadu dne.
Až s věkem přišlo ono známé kochání se přírodou, a je to čím dál silnější. Dřív jsem se kochal hlavně doma v Praze uličkami na Malé Straně a ladnými křivkami dívek. A rozechvění, kromě těchto věcí, ve mně vyvolávalo i cinkání tramvají (tenkrát kromě řidičů zvonili i průvodčí) při návratu domů jednoduše proto, že to byl návrat domů. A doma je doma. S přibývajícími léty se dojímám situacemi, které by se mnou v mládí ani nehnuly. A obávám se, že to bude čím dál tím horší. Už rozumím lidem, kteří turistují na běžkách či bicyklech a kochají se, a když potkají příjemnou hospůdku, tak se chvíli kochají uvnitř... Nevím, jestli se tam někde na americkém kopci kochá Shaun White, ale mně stačí, když se jako spolucestující kochám při cestách. A někdy se trošičku kochám i jako řidič. Jenom doufám, že tomu nepodlehnu jako „starej Hrůša“ ve filmu Vesničko má středisková a nedopadnu stejně.
O autorovi| Richard Tesařík, hudebník a herec
