28. prosince 2006 12:49 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Už v kočárku měl strašnou sílu

Praha Mívá předtuchy, že se synovi něco stane, a z tónu hlasu hned pozná, jak na tom psychicky je. O Jaromírových skvělých i těžkých chvílích, o jeho otci, který nikdy nechválí, o ženách kolem slavných hokejistů a rodině, která si za komunistů užila své.

Mámou hvězdy New York Rangers Jaromíra Jágra (34) kupodivu není hokejka a otcem není puk: Jeho skutečná maminka Anna Jágrová (60), v NHL přezdívaná Mamajagr (čti Mamadžegr), teď právě sedí naproti mně v salonku hotelu Kladno. Normální, hezky upravená paní středních let, která před Vánoci pravidelně peče vanilkové rohlíčky. Jenomže se tu k ní všichni chovají přeuctivě a těch rohlíčků peče §několik beden“, protože u nejlepšího evropského hokejisty v dějinách NHL jsou to prostě §jedničky“. Čtrnáct let svému zlatému stokilovému dítěti, které jí říká Ančo, dělala v Americe dokonalý servis - vařila, uklízela, dokumentovala jeho úspěchy, byla mu psychologem i nejvěrnější fanynkou. Její vlastní manželství fungovalo na dálku. Teď už dva roky se synem v New Yorku není. Matka hokejového boha se ale spolehlivě v noci vzbudí, když na druhé straně zeměkoule začíná zápas, a má podivné předtuchy. Se synem jsou si neuvěřitelně podobní. A ani si prý nemusejí volat, protože jsou pořád spojeni pupeční šňůrou.

Hokej je sport pro tvrdé chlapy. Zkouším si ale představit, jaké to pro mámu je, když jejímu synovi v přímém přenosu vyrazí zuby...

Nejhorší je ten pocit bezmoci, nemůžete nic dělat. Hrozné je taky, když nevím, co se děje. Když utkání nedávají na Galaxii, vždycky se v noci automaticky vzbudím, přesně než začne zápas, kdežto manžel úplně klidně spí. To je nějaká pupeční šňůra mezi mnou a Jaromírem, to má asi každá normální máma. Já si vždycky naladím newyorský rádio, takže bych hned věděla, kdyby se něco stalo. Teď je v New Yorku Jaromírova přítelkyně Inna, tak jí volám nebo pošlu Jardovi esemesku: Co je s tebou? Ale že by mohl skončit třeba jako Tomáš Zelenka na vozíku, o tom vůbec nemůžu přemýšlet, to bych se musela zbláznit. Když jsem ještě byla v Americe, měla jsem pocit, že nesu odpovědnost za to, že je Jaromír v pořádku. A druhou půlku rodiny, dceru a rodiče, měl zase na starosti manžel v Česku. Ale my jsme syna k tomu hokeji přivedli, a tak to zkrátka musíme brát se vším všudy.

Volá vám, když je mu těžko?

Nejvíc volá, když přijde nějaké zranění. To poznám hned, že je na dně. Ale my jeden o druhém víme, opravdu si ani nemusíme volat.

Více čtěte zítra v LN

Lidové noviny