Měl jsem zrovna rozepsaný článek, v němž hájím Tomáše Halíka před obviněním z ateismu. Když tu pročítám sobotní Lidové noviny a v nich Halíkovo konstatování, že by si jeho ateistický oponent Tomáš Hříbek vlastně nejvíc rozuměl s fundamentalistou Semínem, jehož pojetí víry údajně uvízlo v osidlech 19. století (Předpoklad dialogu – ochota porozumět, LN 16. 10.).
Právem Tomáš Halík vyčítá Hříbkovi, že nekritizuje křesťanství, ale jeho karikaturu. A do té se to pak strefuje! Však o tom také Halík ví svoje, neboť stejnou metodu používá dlouhodobě ve sporu s kritiky filozofických a teologických směrů, odvozených z kriticky neprověřených premis novověkého myšlení.
Kdo je tady fundamentalista O tom, že Tomáš Halík nevede ve skutečnosti dialog, ale jen povrchně nálepkuje svoje katolické kritiky, svědčí nakonec i to, že v souvislosti s mým jménem užívá mediálně vděčného termínu „fundamentalismus“. Přitom jistě ví, že tento pojem je v náboženské terminologii vyhrazen myšlenkové pozici v rámci protestantismu, jejímž stěžejním článkem víry je doslovný výklad Písma svatého. Halíkovi katoličtí oponenti jsou však protestantskému myšlenkovému světu podstatně vzdálenější než on. Už jenom tím, že na úrovni myšlení o Bohu neupadají do tenat fideismu, vylučujícího rozumové zdůvodnění Boží existence.
Osobně se domnívám, že v dialogu s ateisty, na který má u nás patent zřejmě jen Tomáš Halík, je užití rozumu vhodnější metodou, než je pouhý odkaz na autority či zkušenost srdce. To ovšem předpokládá, že soudobý filozof nebude pasivně a nekriticky přijímat za pravdivá pravdu relativizující východiska novověkého myšlení. Nevím jak pan Halík, ale já mám z diskusí s ateisty i agnostiky dobré vůle tu zkušenost, že argumenty na úrovni přirozeného rozumu berou v potaz s větší ochotou než pouhá subjektivně založená svědectví věřících.
Tomáš Halík se ovšem hrubě mýlí i v tom, jak vykresluje postoj tomisticky orientované teologie k tajemstvím Božího bytí. Rozumové poznání Boží existence i některých jeho „vlastností“ se nijak nevylučuje s vědomím, že se jedná o poznání omezené, že hloubky Božího života pro nás zůstávají rozumem neproniknutelné. Což může doložit každý, pro něhož není život víry pouhou teorií. To nám však nedává placet k myšlenkové svévoli, typické pro většinu moderní teologie.
Kolik stojí vstup do salonů Soudobý filozof je však také jen člověk, a tak se do jeho života promítají i jiné motivy než jen sokratovský ohled na pravdu. Ten, kdo chce být společensky úspěšný a v „diktaturou relativismu“ (Benedikt XVI.) ovládaném světě intelektuálních elit „in“, ten se mu musí myšlenkově přizpůsobit.
Stoupenec myšlenkové opozice k novověké a moderní filozofii, i kdyby byla sebelépe zdůvodněná, nemá do vyšších míst v dnešním akademickém světě, v němž je Tomáš Halík za velkého myslitele, snadný přístup. Maximálně je v nich trpěn jako úsměvný relikt starých dob. Podobné případy známe i z jiných vědních oborů, v nichž politicko-mocenská či ideologická objednávka omezuje svobodu bádání. To není teorie, to je zkušenost řady vzdělaných lidí, pro něž mají ti, již podléhají duchu doby, jen slova posměchu.
Být v opozici k noetické skepsi, antiesenciální ontologii či planému psychologizování v oblasti filozofie o Bohu či etice holt dnes něco stojí: prestiž a uznání ze strany těch, kteří dnešnímu myšlenkovému světu udávají tón.
Nepíši to proto, že bych tím chtěl beze zbytku vysvětlit současné postoje Tomáše Halíka. Do jisté míry je zastával již mnohem dříve, v době, kdy z politických důvodů ještě zůstával v ústraní oficiálního společenského i církevního dění. Obávám se však, že dnes mu i jeho společenské uznání, o němž sám tak často a rád hovoří, stěžuje schopnost navázat dialog i s těmi, kdo jej kritizují „zprava“.
Dialogu s ateisty, agnostiky, jinověrci, zvláště není-li veden snahou dospět k všeobecně platnému a jistému poznání, v možnosti přístupnému všem, se dnes tleská a udílejí se za něj ceny. Ale ten, kdo tento nedůsledný a filozofa nehodný postoj věcně kritizuje, není do Halíkovy „laboratoře dialogu“ ani vpuštěn. Pro apoštola otevřenosti a plurality to není dobré vysvědčení.
O autorovi| Michal Semín, ředitel Institutu svatého Josefa
