* LN Na začátku 50. let jste pracoval v Lidových novinách. Jaká tehdy byla v redakci atmosféra?
Lidové noviny prošly mnohými proměnami: lidí i názvů. Přišel jsem do LN jako čerstvý absolvent žurnalistické fakulty VŠPS, ale bez novinářských zkušeností. Ve starém kádru ještě pracovala řada osobností. Zdeněk Jirotka, Jiří Brdečka, Jan Drda, Ladislav Khás, E. A. Saudek, malíř Mrkvička... Podle původní ideje měly být LN listem české inteligence, ale idea zahynula spolu s novinami, ty se časem proměnily v Literární noviny - a ty se k oné ideji v roce 1968 vrátily. Jenže ani to není konec a na dějinné houpačce jsme se zhoupli ještě několikrát. Něco z toho jsem se snažil zachytit v knihách Odchod ze zámku a Odysea po česku.
* LN Nedávno jste v Lidových novinách publikoval článek, který se dotýkal jak roku 1968, tak nyní uvažovaného amerického radaru na českém území. Píšete: „Křik nám pomáhá, za mlčení zaplatíme.“ Jak tedy vypadá vaše ohlédnutí za československým 20. stoletím?
Je mi 85 let, užil jsem si tedy 20. století do sytosti - a pak někdo napíše, že jsem rozený skeptik. Ne rozený, ale vychovaný zkušenostmi. Život ve 20. století byl jako plavba bermudským trojúhelníkem. Bouře, hurikány a zase období klidu a občasná ztráta orientace i nebezpečí tichého klesání ke dnu. Můžeme jen doufat, že nynější století se polepší. Ale moc tomu nevěřím. Podobnou nedůvěru chovám i k americkému radaru - spolu se sedmdesáti procenty české veřejnosti. A to by mělo stačit.
* LN Také se teď často debatuje o tom, zda nacismus a komunismus byly podobné totalitní režimy, či naopak zcela odlišné. Jaký je váš názor?
Totalita je odporná ať pravá, nebo levá, otevřená, či skrytá. Porovnávat - to je sisyfovská práce. Výchozí impulzy jsou však naprosto rozdílné. U nacismu je to rasistická teorie, nacionalismus, vůdcovský princip. Komunismus se nastolil jako dědic nejušlechtilejších tradic a z nedostatku demokracie zdegeneroval. Nacismus své ideály naplnil, komunismus v sovětské podobě ideály zradil. A to je podstatný rozdíl.
* LN V nyní vydané knize Zlatý pták též srovnáváte Dachau a Osvětim...
To srovnávání koncentráků je stejně pochybné jako porovnávání totalit. Jisté je, že Osvětim a vyhlazovací tábory jsou hroznější - zcela mimo naši představivost. A jsou zločiny stejně hrozné jako holokaust a málem se na ně zapomnělo: mám na mysli třeba Katyň. Popravit patnáct tisíc polských oficírů jen proto, že byli ideově nebezpeční - na to se nesmí zapomenout.
* LN Začínal jste jako novinář a autor reportážních knih. Bylo to přesně to, co jste chtěl dělat?
Od začátku jsem prosazoval názor, že není ostrá hranice mezi takzvanou krásnou literaturou a literaturou faktu. Silně mě ovlivňovali francouzští spisovatelé Sartre a Camus, ze starších Flaubert a Anatole France, kteří spojovali oba žánry. Literatura žila pod těžkým poklopem a hledaly se cesty a cestičky, jak tento poklop prorazit. Někdy to šlo přes literaturu faktu, jindy přes čistou beletrii. Sem patří i takzvaná historická literatura. V současné době je takové pašování pravdy zbytečné. Proto také strážcem veřejné morálky se stali nikoliv spisovatelé, ale novináři.
* LN Napsal jste knihu Svědomí o vynálezci atomové bomby Oppenheimerovi. To byl ten camusovský způsob nahlížení světa?
Svědomí - případ profesora Oppenheimera je jedním ze zdařilých pokusů pašování pravdy. Použil jsem materiály americké vyšetřovací komise, které podrobně líčily situaci v oblasti atomové vědy a čtenář si musel položit otázku, jak asi postupují v SSSR - a odpověď si každý nalezl sám. Svědomí bylo přeloženo do řady jazyků, dokonce i v SSSR, kde ovšem pečlivě vymýtili vše, co mohlo připomínat obdobnou situaci u nich.
* LN Po reportážích jste jako první beletrii publikoval v roce 1962 novelu Zeď. Byl to jakýsi druh autoterapie?
Novela Zeď je skutečně jistým druhem autoterapie. Je to popis zápasu o život po návratu z koncentračního tábora. Nešlo mi o hrůzy života za ostnatým drátem, ale o zápas sama se sebou, který skončil vítězně jen pro nesmírnou soudržnost a lásku rodiny. Kniha našla mnoho příznivců, ale také nepochopení u části kritiky.
* LN Vaše nová kniha Zlatý pták je opět souborem kratších textů, jakýchsi zápisků. Znamená to tedy, že opravdu už žádný román nepíšete?
K románu je zapotřebí solidní zadek, román se musí vysedět, říkával Vladimír Neff. Na román už si netroufám - také proto, že pohlcuje to nejvzácnější, co máme: čas. Čas autora, čas čtenáře. Odtud má záliba v minimalismu a v krátkých formách. Zajímavé je, že podstatnou část své tvorby jsem realizoval v časech normalizace. Psaní mi pomáhalo udržet psychickou rovnováhu. Mé dva hlavní romány Muž s břitvou a Volný let voliérou vyšly ve Vaculíkově Petlici a také v zahraničí. Čas, čas. Pro sebe jsem to vyřešil příklonem k drobným formám: glose, aforismu, minipovídce.
* LN Když jsem si teď pročítal vaše první prózy, napadlo mě, jestli krátké texty z knihy Indicie nejsou těm současným do značné míry podobné...
Máte pravdu. Indicie a Zlatý pták patří k sobě, a také Bláznův polštář a dokonce i klíčová Zeď. Někteří čtenáři řadí tyto krátké formy k poezii - ale řazení už není moje starost.
* LN Jak byste celkově zhodnotil dobu po roce 1989. Jako období naděje a zklamání?
Kdybych řekl, že jsem se zklamal, popíral bych svou skepsi. Podlehl jsem také obrovskému výbuchu, euforii, ale kvůli tomu nezapomenu na ostudnou pasivitu, která předcházela, umírající režim přímo prosil o ránu z milosti, ale té se mu nedostalo, zaostali jsme i za vysmívanými enderáky... Politické dění v našem státě mě enormně a nezdravě zajímá a vzrušuje. Snažím se pochopit, jak Masaryk dospěl ke svému vzkazu budoucím: „Nebát se a nekrást.“ Náhoda to není.
* LN Zúčastňoval jste se po roce 1989 společenského spisovatelského života?
Po roce 1989 jsem prožil zajímavou proměnu. V okamžiku konce starého režimu, který mi vše zakazoval, jsem nepocítil nadšení, ale jistý pocit prázdnoty. Nezajímaly mě funkce v Obci spisovatelů ani práce v redakci či podnikání nebo politická kariéra, zůstalo jen to psaní, u kterého setrvávám dodnes. Je to jakési zakódované počínání, začalo před sedmdesáti lety: tehdy jsem si začal psát poznámky... Posadili mě za to do vězeňské klece a přidali půst. Profesor Jaroslav Skála, známý bojovník proti alkoholismu, řekl při oslavě své osmdesátky: „Teď už můžu mluvit pravdu.“ Bohužel zjišťuji, že ani v pětaosmdesáti to není snadné.
***
Jaroslav Putík (1923)
Narodil se v Mostě. Za války byl jako člen Národního hnutí pracující mládeže zatčen, prošel několika věznicemi a koncentračním táborem Dachau. Po válce působil jako redaktor Lidových novin, Literárních novin, Tvorby, Kulturní tvorby a Orientace. Debutoval reportážemi Pod egyptským půlměsícem (1957), Svědomí. Případ profesora Oppenheimera (1959) a Dálky (1962). Mezi jeho nejznámější prózy patří Zeď (1962), Smrtelná neděle (1967), Muž s břitvou (1984) či Plyšový pes (1996) - za oba posledně jmenované romány získal Cenu Egona Hostovského. Nejnovější knihu Zlatý pták právě vydalo nakladatelství Torst.
