VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ Když gestapo v únoru 1945 zatýkalo ve Valašském Meziříčí Josefa Smilka, byly jeho synovi Radomírovi necelé dva roky. Jeho otce, který se zapojil do protifašistického odboje v rámci skupiny Clay-Eva, zavraždili v koncentračním táboře v Mauthausenu v dubnu 1945, a Radomír jej tak už nikdy nespatřil.
Nyní pětašedesátiletý syn odbojáře včera odhalil pamětní desku, jež kromě Josefa Smilka připomíná i jeho sedm spolubojovníků z Valašského Meziříčí. Také oni za své hrdinství zaplatili životem. „Určitě cítím zadostiučinění,“ prohlásil Radomír Smilek při slavnostním aktu.
Historik Ladislav Baletka z Valašského Meziříčí označil odhalení pamětní desky na tamním zámku za „přinejmenším ukrojení malé části dluhu vůči odbojářům, kteří padli za svobodné Československo“. Odbojová organizace Clay-Eva je totiž dodnes málo známá. Po roce 1948 se o jejích členech mlčelo. Jejími zakladateli totiž byli čeští parašutisté z Londýna. Ti byli vysazeni v dubnu 1944 mezi Holešovem a Zlínem. Tříčlenné skupině velel Antonín Bartoš, bývalý pošťák z Lanžhota. Parašutisté se napojili na domácí odboj, a to velice úspěšně. Koncem roku 1944 měli organizaci rozdělenou na dvanáct okresů od Hodonína až po Vsetín a Valašské Meziříčí.
Společně si stanovili několik úkolů, z nichž nejdůležitějším byla příprava vojenského povstání. To mělo nastat v okamžiku, kdy se k východní Moravě budou blížit osvobozenecká vojska. Podle Baletky vyslali parašutisté do Londýna pomocí ilegálních vysílaček až jeden tisíc depeší. Na celé Moravě byla vybrána vhodná místa pro shoz zbraní, vznikaly detailní plány na povstání.
Ve Valašském Meziříčí bylo centrum odbojářů právě v jižním křídle zámku Žerotínů. Poblíž místa, kde dnes visí nová skleněná pamětní deska, měl odbojář Ladislav Dočkálek výrobnu prádla. V té se odbojáři scházeli. Mezi nimi i třiačtyřicetiletý inspektor Hasičské vzájemné pojišťovny Josef Smilek.
Pro smrt si odbojáři dojeli posledním transportem Na přelomu let 1944 a 1945 se však do celé skupiny Clay-Eva infiltrovali agenti gestapa. Začala vlna zatýkání. Osm valašskomeziříčských odbojářů včetně Smilka zakusilo drastické výslechy v brněnských Kounicových kolejích. Poté následoval jejich převoz do koncentračního tábora v Mauthausenu. „Otec měl hroznou smůlu. Byl to vůbec poslední transport, který do Mauthausenu z Brna dojel. Vlak jedoucí druhý den už bombardovali na Vysočině Američané a lidem se z něj podařilo utéci,“ lituje Radovan Smilek.
Někteří odbojáři z východní Moravy včas utekli k partyzánům, jiným se podařilo se před Němci až do konce války skrývat. Připravované povstání se nikdy neuskutečnilo. Smilek si však myslí, že účast jeho otce v odboji měla smysl. „Dokud maminka žila, vždy, když jsme šli kolem valašskomeziříčských kasáren, tak nám ukazovala místo, kde by měl otec kulometné hnízdo v případě, že by vypukl převrat. Vše měli dobře připraveno, ale konfidenti je zradili,“ tvrdí syn odbojáře. Se svými dvěma sourozenci vyrůstal jako poloviční sirotek. Žádné výhody z toho, že se otec účastnil odboje, rodina nikdy neměla.
O skupině vyšla kniha už v roce 1948, nesla název Clay-Eva volá Londýn. Poté už však zavládlo mlčení. „Alespoň z té knihy jsme se dozvídali, jak to vlastně s odbojem bylo,“ říká Smilek.
Osm zavražděných odbojářů získalo ve Valašském Meziříčí malou litinovou pamětní desku na zámku Žerotínů již v polovině 90. let. Ta se ale během rekonstrukce zámku nenávratně ztratila. Proto studenti místní sklářské školy vyrobili desku novou.
Vydání| Tato zpráva vyšla v prvním vydání
Regionální mutace| Lidové noviny - Morava
