Čím více informační technologie prorůstají lidstvem, tím více rizik přinášejí člověku. Například stopy nerozvážně zanechané na Facebooku se odstraňují tak pracně jako tetování. Magazín Der Spiegel přináší článek Digitální dav. Autor Manfred Dworschak říká, že především mobilní telefony nás vracejí do předmoderní zážitkové doby. Dochvilnost a harmonogramy ztrácejí význam pro ty, co jsou vždy v dosahu a nikdy sami. Mládež nezná pravou nudu, neboť jakmile by jen hrozila, vždy je po ruce mobil. I americká psycholožka Sherry Turkleová upozorňuje na změnu ve vnímání času. Děti mezi 11 a 14 lety se poprvé odvažují samy do cizího prostředí, třeba do jiné čtvrti. Ten pionýrský pocit objevování je teď vytlačován pocitem neustálého kontaktu a dosažitelnosti. Na otázku „Co děláš dnes večer?“ děti odpovídají: Nevím, musím si teprve zatelefonovat.
Je zvláštní, jak digitální technologie profitují z užvaněnosti (stačí se podívat, nakolik se mobilní operátoři podbízejí volnými minutami). Před dvaceti lety si člověk myslel, že v politicky i technologicky svobodné éře se bude vydělávat na hazardu, sexu, drogách či různých tabu. Vida, je to jinak - vydělává se na užvaněnosti a sami se zotročujeme tím, že toužíme být stále v dosahu. To už si opravdu všichni myslí, že úcta k intimitě rovná se nuda?
* * * Při slovech střet kultur si nevybavíme právě Oklahomu, ale New York Times přesvědčují o opaku. Oklahoma patří k jedenácti americkým státům, kde republikáni získali nejen guvernéra, ale i jasnou většinu v místních kongresech. Jak se střet kultur - rozuměj republikánského a demokratického tábora - projevuje v praxi? Podle NYT třeba tím, že občané v referendu spojeném s volbami rozhodli, že úředním jazykem Oklahomy bude angličtina (úřední řeč, v Evropě banálně samozřejmá, se v Americe teprve začíná prosazovat - a demokratům je trnem v oku). A hlavně tím, že schválený dodatek k ústavě Oklahomy zakazuje soudcům, aby brali v potaz islámské právo šaría - i ten dodatek dráždí demokraty. Jeho stoupenci uznávají, že užití šaríi před soudem v Oklahomě není doloženo, ale poukazují na případ z New Jersey: tamní soudce se odvolal na šaríu, když odmítl žalobu marocké ženy na to, že ji znásilnil manžel.
* * * Ano, Amerikou nehýbe vztah k Evropě, ale k islámu - tedy pokud jí vůbec hýbe něco, co překračuje hranice USA. Editorial listu Wall Street Journal se věnuje návštěvě prezidenta Obamy v Indonésii. Je to seriózní deník, který z Obamy nedělá zakukleného islamistu, ale dbá na to, co skutečně řekl. Proč v zemi, jež má za sebou tsunami i sopečný výbuch a před sebou bující hospodářství, rozvíjející se demokracii i klima lákající investory, v zemi, jež je modelem pro muslimský svět, Obama hovořil o projektu výstavby v Jeruzalémě? Ten projekt se týká tisíce bytů ve čtvrti Har Choma, ležící ve správních hranicích Jeruzaléma, takže za osadu ji lze považovat jen v tom nejžlučovitějším výkladu. Izrael pouze trvá na tom, že Židé mají právo žít kdekoliv v metropoli svého státu - což může být kontroverzní v Ramalláhu, ale nemělo by být ve Washingtonu. WSJ ovšem preferuje konstruktivní kritiku, tak hned navrhuje Obamovi, o čem v daném kontextu mluvit měl. Indonéská vláda zakazuje občanům Izraele vstup do země. Chce-li tedy Barack Obama klást mosty porozumění mezi Jakartou a Jeruzalémem, může začít právě tady.
* * * Také vás baví, když drzá kosa narazí na kámen? Tak to vás pobaví zpráva Perské tiskové agentury (www.farsnews.com). Čína pořádá Asijské sportovní hry (snad i jako trucpodnik k Hrám Britského společenství v Indii). A na úvodním ceremoniálu představila malé emiráty na západě kontinentu jako státy v Arabském (namísto Perském) zálivu. Banalita? Rozhodně ne pro Írán. Írán na to reaguje asi jako Řecko na označení Makedonie pro svého severního souseda. Ale kampak s tím na Čínu. Pro ni je to Arabský záliv a basta. Tu máš, Ahmadínežáde, kropáč.
* * * Znáte film Africká královna? Upřímně řečeno, je to šálek čaje spíše pro generaci starší, která ocení Humphreyho Bogarta a Katharine Hepburnovou. List Süddeutsche Zeitung ovšem líčí aktuální rovinu příběhu, který se odehrál v roce 1916. Tehdy šlo o to, že západní spojenci v první světové válce zničili německou loď ovládající jezero Tanganjika v Německé východní Africe. Ale ve skutečnosti - na rozdíl od hollywoodské verze - loď útok přečkala vcelku ve zdraví. Dnes jde o to, že Německo ji chce po téměř století restaurovat, ale je tu háček: Co potom s ní? Zvažují se varianty, že loď bude sloužit jako nostalgický parník turistům nebo skončí zakotvená jako muzeum. To se však nelíbí místním, protože loď z doby císaře Viléma je stále prakticky jediným dopravním prostředkem na jezeře. Škoda, že se toho nedožili Bogart s Hepburnovou.
***
Kdesi daleko od všeho, stranou hluku žije komunita lidí, jejichž svět je uprostřed věcí. Fotograf Václav Jirásek je pozorovatelem jejich svérázného života. Výstava fotografií Václava Jiráska je k vidění v pražském Ateliéru Josefa Sudka do 12. prosince.
ROZCESTNÍK Slavná loď ze slavného filmu Africká královna se ve skutečnosti nepotopila - naopak zůstává jediným dopravním prostředkem na jezeře Tanganjika
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK, redaktor LN
