Dvaapadesáté benátské bienále, které trvá do 11. listopadu, ukazuje objevná řešení i akademismy
Letošní ročník slavného benátského bienále se soustřeďuje na tvorbu, v níž se různými způsoby řeší vztah mezi rozumem a citem, inteligencí a smyslovým vnímáním, formou a obsahem. Vlastně nic nového pod sluncem, ale přesto je v expozici v Arzenálu zřetelně vidět, že se kurátoři snažili jasně vymezit souvislost mezi racionálními přístupy a intuicí. V monumentálním prostoru se představují umělci různých zemí a generací. Celková koncepce má však tak široký záběr, že by se do ní mohlo vejít takřka všechno a v některých momentech jsou hranice naznačené v názvu - Myslet smysly a cítit myslí - překročeny.
Chaos, který nás ovládá
Najdeme tu fotografie na pomezí dokumentu a uměleckého projevu, které se dotýkají všedních každodenních situací a příběhů, tragických okamžiků nedávné historie (Pavel Wolberg, 1966, Izrael), nebo zase vyjadřují absurditu současného života v jeho stále se proměňujících podobách (Elaine Tedesco, 1963, Brazílie, Kim Jones, 1964, USA). Pro letošní ročník je charakteristická rozmanitost výrazových prostředků, prolínání či střídání klasických technik s novými médii. Jsou tu samozřejmě díla nastupujících umělců, ale přitom je v expozici vidět, že i nejstarší generace mohou obohatit dnešní pohled na svět, ve kterém dochází k rozporu mezi technickým pokrokem a zpozdilostí a primitivností ve způsobu myšlení a v životním stylu (León Ferrari, 1920, Argentina).
Někteří umělci dokážou znovu a znovu s úspěchem využít metodu koláže, která je založena na spojení detailů s celkem, zdánlivě nespojitelných prvků, prostředí a časů (Yto Barrada, 1971, Francie). Prožitky spojené s atmosférou určitých míst dokáže ve své významově i technicky složité instalaci velmi citlivě vyjádřit Rus Andrej Monastyrskij, 1949), který patří do kategorie umělců pracujících s odkazem významných historických okamžiků i s osobními příběhy.
Pomyslným centrem celé expozice se stala sugestivní, hravá, ironická a zároveň křehká instalace Jasona Rhoadese (1964-2006, USA), který spojil působivost celých skrumáží neonových nápisů s podivnými intimními zákoutími a bizarními objekty. Je vlastně jakýmsi vyjádřením chaosu, který tak často ovládá náš život i vztahy mezi lidmi.
Zcela kontrastně působí jemná a citlivá instalace a videoprojekce Hiroharu Moriho (1969, Japonsko), ztělesnění úspornosti výrazu. Autor vypustil do vzduchu bílý balon znamenající naše nezodpovězené a mnohdy i utajené otázky. Ironický pohled na svět se uplatňuje ve videoinstalaci Valie Export (1940, Rakousko), v níž se za pomoci laryngoskopu zavedeného do nosu zobrazují „vnitřnosti“, které při troše fantazie připomínají hovořící ústa. Video vzniklo 8. června během bienále jako záznam performance, při níž umělkyně předříkávala text a zároveň kamera snímala, co se odehrávalo uvnitř. Samozřejmě, že nechybí videoprojekce nejrůznějšího typu, z nichž řada už představuje pouhé akademické rozmělňování dávných objevů. Výjimku tvoří například Yang Fudong (1971, Čína), který ve svém snímku Sedm intelektuálů v bambusovém lese (2003-2007) s kaligrafickou jemností vystihl vztah mezi jemnými příběhy odehrávajícími se v přírodní scenérii a drsnými až drastickými ději souvisejícími s životem i smrtí.
Autoři expozice nezapomněli ani na africký kontinent. Ghanský umělec El Anatsui (1944) vytvořil monumentální instalaci složenou z tisíců barevných plechových víček od lahví. Propíchal je a spojil měděnými drátky, vznikl z nich rozměrný nařasený „koberec“ zavěšený na stěně, který z dálky působí jako vzácná exotická tkanina.
Že není malba mrtvá, dokládá tvorba Íránce Y. Z. Kamiho, který umí svými až hyperrealistickými obrazy vystihnout hloubku citu. Na závěr spatříme instalaci Ilji Kabakova, nazvanou Manas (Utopické město), která však i při své výpravnosti nedosahuje dřívější autentičnosti, pro niž byla jeho práce od počátku ceněna. V Arsenalu najdeme skutečně všechno. Jestliže konceptualista Kabakov nezapře ruskou avantgardu 20. a 30. let, pak Luca Buvoli (1963) ve své vstupní instalaci zase připomene italský futurismus. Jeho odkaz transformuje do prostorové kompozice, v níž počítá se vztahy tvarů, barev, stínů a zvuků, ale bohužel nijak zvlášť objevně.
Nejvíc zaujali Rusové
Národní pavilony v Giardini jsou samozřejmě rozmanité, představují opět umělce nejrůznějších zaměření a generací. Někteří přicházejí s novými zajímavými nápady, jiní upadají do šedého průměru a návštěvník za chvíli zapomene, co v záplavě všedních a občas i nevšedních dojmů viděl. Setkáme se tu tedy jen s nízkým procentem objevných řešení, jak to na tak monumentálních přehlídkách bývá zvykem. Převažují akademismy v oblasti klasických i nových médií, v nichž se někdy již určité výrazové možnosti, které dříve zaujaly, až překvapivě rychle vyčerpaly. Jedním z nejzajímavějších je letos ruský pavilon. V něm se představila panoramatická počítačová animace skupiny autorů Taťány Arzamasové, Lva Evzoviče, Jevgenije Svjatského a Vladimira Fridkese (AES + F), která zaujala sugestivním ztvárněním námětu, v němž se s lehce ironickou nadsázkou prolíná sen se skutečností, pohádkové příběhy s historií, současnost s minulostí a s náznaky budoucího vývoje. Má úžasnou výtvarnou formu, myšlenkově navazuje na magický realismus, poetismus a surrealismus nebo na futuristické vize Julese Verna a zároveň na ruské „byliny“.
V zasněžených horách létají hejna mechanických ptáků, startují rakety, tanky najíždějí do hradů. Děj doprovází působivá hudba. Vynikající je také elektronická instalace Andreje Barteneva (Ztracené spojení, místo osamělých srdcí), v níž se pohyblivá zářící struktura odráží v zrcadlových stěnách a rozvíjí se až do nekonečna. Pozoruhodná je videokoláž Sprcha (2007), kterou Alexandr Ponomarjov a Arseny Mešerjakov věnovali památce Nam June Paika, „otce videoartu“. Můžete do ní vstoupit a pod sprchou se v rychle ubíhajících proudech „vykoupat“ v záplavě obrazů z různých sfér života včetně sportu či pornografie.
Celkem zajímavý je Švéd Dahlgren (1970), který připravil interaktivní instalaci s šipkami a terči, takže „obraz“ se postupně mění nahušťováním zelených a červených šipek. Zaujme i český pavilon, kde Irena Jůzová vystavuje odlitky sebe sama. Části jejího těla jsou ve „výlohách“ a krabicích, jako by šlo o zboží. Zdůrazňuje tak otázku, do jaké míry je umění prodejní artikl a jaký je vlastně jeho smysl.
Velkou Británii reprezentuje Tracey Emin (1963), někdejší kandidátka na prestižní Turnerovu cenu. Přináší kultivovanou, ale jinak celkem nudnou instalaci složenou z dřevěných objektů, kreseb, obrazů a neonových nápisů. Poměrně působivý je projekt pro japonský pavilon, v němž je frotáží snímán a zaznamenán charakter jednoho místa v Hirošimě v různých letech včetně roku svržení atomové bomby (1894, 1945, 2002-03). Za pozornost stojí instalace v belgickém pavilonu, v níž Eric Duyckaerts vytvořil labyrint zmnožený zrcadly, takže jsou prostorové vztahy znejistěny a znejasněny.
Hlavní benátský pavilon je jako už mnohdy předtím zasvěcen klasikům. Jeden ze sálů je věnován německému malíři Sigmaru Polkemu (1941), jehož rozměrné obrazy působí proti některým dřívějším stereotypně a poněkud „unaveně“. I když vlastně těžko říct, proč se v minulosti stal takovou hvězdou.
Abstraktní obrazy amerického malíře Ellswortha Kellyho (1923) nepřekvapí, jsou věrné názoru šedesátých let, představují ověřenou kvalitu. Zato Gerhart Richter, jeden z nejvýznamnějších německých i světových umělců současnosti, jehož tvorba má rozmanité výrazové a významové polohy, stále dokáže okouzlit svými monumentálními abstraktními obrazy. Bílé struktury Roberta Rymana (1930, USA) působí naopak již poněkud vyčerpaně. Dokonalou minimalistickou a zároveň velmi živou tužkovou kresbu přímo na zdi stačil ještě před svou smrtí vytvořit Sol Le Wit (1928-2007).
Bienále tentokrát přináší zajímavý kaleidoskop názorů a dokládá, že se lze stejně přesvědčivě a originálně vyjádřit klasickými i novými médii a zároveň, že se eklektismus a bezradnost může projevit jak třeba v malbě či kresbě, tak i za použití nejprogresivnějších technických postupů.
