Úhlem pohledu na volbu Václava Klause prezidentem republiky sestavil Jan Zahradil seznam nepřátel, kteří byli poraženi (Antiklausovci už s Klausem nemají proč válčit, LN 10. 3.). Jménem vítězné moci kádruje, dehonestuje, vylučuje z dějin a vysmívá se. Kdo jsou ti zločinci? Bratrstvo pravdy a lásky, sarajevští atentátníci, kavárenští povaleči z malých politických stran, zpozdilí revolucionáři, moralisté, zhýčkané květinky pražského intelektuálního skleníku, přeceněné talenty, lidé, kteří nemají rádi Klause, eurofilové hrbící hřbet před vnější autoritou a na tyto všechny skupiny napojená ekonomická a zájmová lobby. Tohle nevyšlo ani v Rudém právu po Chartě 77.
Jan Zahradil píše, že nad těmi všemi dosáhl Klaus konečného vítězství. Doufám, že nemyslel konečného řešení. Pak by chyběla pouze kulka do hlavy. Nebýt jich totiž, mohli bychom být mnohem dál. Nakonec autor ocejchované velkoryse nabádá, aby krotili hormony a zasypali vyhloubené příkopy, které sám prohloubil. V opojení mocí nenahlédl, že demokracie žádná konečná vítězství nepřipouští, naopak její podstatu tvoří změna, pluralita a diskuse. Podle mého názoru však nanejvýše znepokojivým se stal výrobek prezidentova vidění světa. Jeho působení, založené na kultu vlastní osobnosti, produkuje určité uvažování, jehož svědky jsme byli při čtení článku Jana Zahradila. Závislost transformovanou zčásti do zloby a zčásti do neveselého furiantství těch, kdo obývají prostor moci v neustálé obavě, že málo nadšenými gesty by o ni mohli přijít. Tito lidé jsou nebezpeční proto, že vytvářejí strukturu sekty věrných, která kromě absolutní poslušnosti svých členů ještě legálně disponuje výraznými mocenskými prostředky, jež se přímo mění v cíl.
Interpretaci devadesátých let však nelze ukončit vítězstvím jedněch a porážkou druhých. Nelze vydat zákon, že takhle to bylo. Když si však vzpomenu na některé zákony, s takovou jistotou bych to netvrdil. A tak se není co divit, že z druhé strany Zahradilem zbytečně vyhrocené barikády zaznívají hlasy o tom, že volbou Klause jsme prohráli všichni a že je na ní pozitivní jenom to, že každý den, kterým se krátí poslední prezidentský mandát Václava Klause, je lepší než předchozí.
O autorovi| Jan Ruml, bývalý předseda US-DEU
