Ve středu mě pozvali do rozhlasu a natočili tam se mnou povídání. Měl jsem zvláštní, poněkud slavnostní pocit. Po dlouhé době jsem se ocitl znovu v té staré historické budově rozhlasu na Vinohradské třídě. Když se o ni bojovalo v roce 1945, byl jsem ještě na houbách, když se o ni bojovalo v roce 1968, byl jsem uvnitř a mohu bez přehánění prohlásit, že je v Praze málo domů, ke kterým bych měl tak silný vztah jako právě k Vinohradské 12.
Budova byla rekonstruovaná několik let. V roce 2008 jsem měl příležitost tam dokonce nakouknout, pobíhali tam zedníci, byl tam ruch a hluk a špína, která ke stavění patří. Teď ovšem ta budova vypadá úplně jinak, je tam klid a čisto a všechno je nové a krásné... a úplně stejné, jako si to pamatuju z toho osmašedesátého a let předcházejících. Vše bylo uvedeno do původního stavu, jak ji v těch létech 1929 až 1932 postavili podle návrhu architekta Bohuslava Slámy. No a jak jsem se dozvěděl, budovu uvedli do provozu loni v červenci. Nějak mi to ušlo. Co na tom? Hlavně že je budova čistá a krásná a opravdu se slavnostním pocitem jsem chodil po chodbách a radoval jsem se, že zachovali i páternoster, ten podivuhodný výtah na principu nekonečného řetězu pomaličku jedoucích kabinek. No a říkal jsem si, konečně se něco povedlo bez skandálů, v klidu, bez zbytečného humbuk.
Takže o tom napíšu Poslední slovo. Mám po krk psaní jenom o samých nepravostech a šlendriánech.
No a tak jsem si sedl ke klávesnici a do Googlu zadal „budova rozhlasu“ a „rekonstrukce“ a první, co na mě vypadlo, bylo: Rozhlas podá trestní oznámení kvůli rekonstrukci historické budovy v Praze. A že prý hned tři audity prokázaly nesrovnalosti v dokumentech o výběrovém řízení. A že podle plánu měla rekonstrukce stát půl miliardy a že částka narostla na sedm set milionů. A že se vedení rozhlasu hádá se stavební firmou o sedmdesát mega. A že podle rozhlasových radních za to může vyhozený ředitel Václav Kasík a že se Kasík brání, že „za něho“ stavba stála 417 milionů. Kam se těch tři sta mega vypařilo? To jsem nedokázal vygooglit, nejspíš to nikdo neví a nikdy se to nedozví.
A byl jsem zase zpátky po krk v prachu a špíně.
Dělají se všelijaké ankety a soutěže. Třeba soutěž o nejdebilnější bankovní poplatek (tam je to snadné, ono to celé naše bankovnictví je debilní, takže se snadno pátrá). Co kdybychom vyhlásili celostátní pátrání po nějaké veřejné zakázce, která by byla svěřena řádné firmě po řádném výběrovém řízení a stála by tolik, co bylo sjednáno, a dokončena byla v termínu, který byl smluvně stanoven, a nikdo nic neukrad a nikdo na nikoho nepodal trestní oznámení? Pokud by šlo o stavbu, mohla by se z toho stát turistická atrakce. Davy by tam putovaly, aby se přesvědčily, že i takový zázrak je u nás možný.
Ale ona je to možná součást tradice. I sám profesor V. V. Štech rád vyprávěl o skandálech kolem Obecního domu. Tenkrát před sto lety byl rozpočet tři miliony rakouských korun a budova nakonec stála dvakrát tolik. Takže ono to asi patří k věci.
