Na vizitce má pro jistotu špatné číslo na svůj mobilní telefon. Kdyby se náhodou dostala do rukou některé z jeho fanynek. Jméno však zní správně: Vojta Kotek, režie.
„Je to spíš taková recesistická vizitka,“ říká herec, který však v budoucnu hercem být nechce, a idol mladých dívek, kterému však popularita občas pěkně leze na nervy. Se svými přáteli ze společnosti PetHon (Petr a Honza) radši točí amatérské filmy.
A také koncertuje s kapelou ROHlick - do povědomí se dostala hlavně tím, že loni jela turné k filmu Snowboarďáci a že mladé vřeštící dívky během koncertů házely na Vojtu Kotka rohlíky (a samozřejmě plyšáky).
Dnes hrají punkrock po malých klubech, a přestože dostali několik nabídek na vydání cédéčka, odmítli. „Přišlo nám to až směšný,“ říká v neděli odpoledne v jedné pražské pizzerii Vojta Kotek - číšníci ho přeuctivě pozorují, a když později odcházíme (oba na MHD), sborově a hodně nahlas přejí příjemný den. „Hrajeme pro sebe, chceme se hlavně odreagovat,“ dodává herec.
V současnosti se s čerstvě plnoletým, drobným, modrookým klukem s nemytými vlasy zase roztrhl pytel: spolumoderoval soutěž Česká miss, v březnu má premiéru jeho film Rafťáci a až do června točí druhý díl nováckého seriálu Pojišťovna štěstí.
V režii Alexeje Pyška také nazkoušel hru Motýli, jež bude mít pražskou premiéru též počátkem března. „Je to supr pocit, když se před představením dívám škvírou v oponě a v hledišti sedí dospělí lidi. A fakt se baví.“
Dotočil jste Rafťáky, což je film stejného žánru točený stejným režisérem Karlem Janákem, jako byli Snowboarďáci. Naučil jste se přesto něco?
Určitě. Stačí jen to, že jsme měli jinou pozici. Ať chcete nebo ne, diváci vnímají hlavně duo Mádl-Kotek. A sponzoři tím pádem dávají do filmu peníze kvůli nám. Na film se tak nabalujou nejrůznější product placementy a sponzorský věci. A vy se musíte naučit držet lokty trochu vejš. Fakt jsme si museli občas dupnout. Někdo by řekl, že se chováte jako hvězda - není to ale o tom, že by člověk byl namyšlenej, jen se musí bránit. Spousta lidí na něm chce parazitovat a ždímat z něj peníze.
Dávat vás na trička a na klíčenky?
No jasně. Třeba jsme se objevili na obalech tyčinek Kinder Bueno nebo budeme na lahvi Sprite. To jsou věci, který mi nejsou příjemný. Ale nelze to sponzorům vyčítat. Nebráním se, když to pomůže filmu, ale nejde, abych dělal všechno. To bych nedělal nic jinýho, než běhal po autogramiádách a vykřikoval, tenhle a tenhle mobil je nejlepší.
Bylo pro vás obtížné naučit se říkat ne?
Nebyl jsem zvyklej cokoliv odmítat. Daboval jsem, hrál divadlo, točil filmy, ale než přišli Snowboarďáci a Pojištovna, nikdy jsem nic neodmítl. A najednou začnete dostávat nabídky, které jsou pro vás krok zpátky. Kolikrát jsem krutě narazil, někomu namastil kapsu. Ale nechci být konkrétní. Tyhle věci řeším na každým kroku. Člověk se víc uzavírá do sebe. Je to ale jediná možnost, jak se ubránit.
Snowboarďáky jste odstartoval boom teenagerských komedií. Sledujete je?
No, to je znak naší doby. Přijde mi to až úsměvný, ale je to logický: teenagerovská komedie je recept, jak vydělat peníze. Scenárista napíše scénář, protože má málo práce, pro režiséra-debutanta je to příležitost, jak dát o sobě vědět. Producenti jsou byznysmeni, jde jim o prachy a prachy vládnou světu. Proti tomu se nedá nic dělat. Ale uvidíte, že Karel Janák to umí nejlíp.
Natočil jste dvě generační komedie. Jak byste charakterizoval vaši generaci? Naše generace žije ve dvou škatulkách: komerční a nekomerční. Přijde mi to směšný. Snowboarďáci začínali jako totální underground, a postupem času se z nich stala nejkomerčnější záležitost roku. Když jste úspěšný, stanete se komerčním. A to část naší generace vnímá jako totální humus. Podle mě je tohle jedna z největších póz. Já nerozlišuju komerci a nekomerci, jen dobrý a špatný věci. Třeba Dan Bárta je úspěšný a není komerční. Naše generace ale dokáže někoho totálně odsoudit.
Myslíte sebe?
Mám dost sražený sebevědomí. Lidi mi nevěří, že mě třeba baví stejný životní styl jako je. Dávají mi někdy dost tvrdě najevo, že k nim nepatřím. Není to příjemný, když jdete do hospody, kde mají pivo za šestnáct a kam chodí vaši kamarádi, a všichni ostatní se na vás dívají nevraživě nebo se vám vysmívají, že jste póvl. Myslím, že časem lidi z naší generace pochopí, že život obnáší spoustu kompromisů. Není to jen o tom mít cíl a jít si za ním. I já dělám kompromisy. Mám spoustu závazků, které musím plnit. Snažím se dělat těch kompromisů co nejmíň. Nikdo je nemá rád.
Kdy jste odmítl udělat kompromis?
Třeba v Rafťácích mám jednu milostnou scénu. IPod tam chtěl mít product placement, že během tý scény bude mít holka na uších tenhle přehrávač. Nebyl důvod, vůbec to tam nezapadalo. Řekl jsem ne, byl jsem hodně tvrdej. Myslím, že lidi ze štábu to pochopili. Není to ale nic proti iPodu.
Nenapadlo vás, že z toho utečete? Že nebudete točit druhý díl Pojišťovny štěstí nebo už nebudete uvádět Miss?
Napadá mě to dennodenně. Jenže když už jsem něco nakousl, nemá smysl utíkat. Lidi mi říkali: Chceš mít pokoj, tak buď nekomerční a netoč Rafťáky. Jenže scénář je supr, režisérovi věřím a vím, že ten film udělá kvalitně. Nejde přece říct: Dostali jste mě díky Snowboarďákům nahoru, teď na vás kašlu. Ale utéct je někdy mnohem snadnější. To stoprocentně.
O vaší generaci se mluví jako o globální. Chodíte třeba do McDonald’s?
Když jsem byl menší, chodil jsem tam často. Hodně jsem daboval, různě pendloval sockou a v tý době jsem se necejtil na to zajít na jídlo do restaurace. Tak jsem koupil mekáče a snědl si ho v tramvaji. Ale v poslední době tam chodím málo. Není to kvůli póze, že jsem jako punker a mekáč je McShit, jen se mi to přejedlo. Taky je proti tomu velká kampaň.
Myslíte dokument Super Size Me?
Já ho neviděl, ale asi by mě to neodradilo. To máte stejný, jako když máte na cigárech napsaný, že kouření může zabíjet - je to tam, ale lidi stejně kouřej. Radši zajdu do čínskýho fastfoodu nebo do picošky. K mekovi taky často chodí lidi, které bych nerad potkal. (směje se)
Vaše fanynky? Už se to uklidnilo?
Už to není takovej nářez. Ale nikdo neví, co přijde po Rafťácích. Třeba je to teď klid před bouří. Nicméně jsem nezažil den, kdy bych nedal minimálně jeden dva podpisy.
Je na vaší popularitě něco příjemného? Sleduju, jak je na vás obsluha milá.
Sice se usmívají, ale víte, že to není úplně upřímný. (napodobuje strnulý úsměv) Určitě bych se nepotkal se spoustou lidí. Nejel bych s kapelou turné s muzikantama, jako je Dan Bárta. Taky nemusím tolik chodit do školy, (směje se) i když to se na konci pololetí nasčítá a je to spíš na škodu. A co si budeme povídat, mám mnohem větší finanční svobodu než většina mých vrstevníků.
Změnil jste se?
Lhal bych, kdybych řekl, že ne. Nemůžete se chovat jako dřív. Když jsem třeba někde udělal něco, co by se úplně neslušelo na hodnýho chlapečka, hned se to objevilo v médiích a ta z toho udělala rošamba….
Rošamba?
(směje se) Jako že z toho udělali víc, než to bylo. Určitě už nejsem na všechny tak hodnej, jako jsem býval.
Co třeba bylo rošambo?
Když mi ještě nebylo osmnáct, dal jsem si někde skleničku šampaňskýho a hned že prý kazím mládež. Teď jsem zase byl na ochutnávce vín s Rafťáky a někde napsali, že se upíjím k smrti. Z toho moje babička nemůže spát. Ona to čte celej život a věří tomu.
Dělá vám výstřižky?
Ze začátku. Už to taky nestíhá, navíc je to pořád o tom samým.
Ať chcete nebo ne, idolem jste i kvůli tomu, jak vypadáte. Držíte dietu?
Babička mi furt říká, abych víc jedl, že jsem hudebenej jak lunt. V ničem se neomezuju. Je to možná z trucu, že jsem idol, tak se snažím bejt mastnej a odpornej. (směje se)
Nejste metrosexuál?
Určitě ne. Máma mi říká, že bych měl chodit na kosmetiku, ale nějak mi to neleze přes prsty. Chlap má smrdět. Potem.
A co značkové oblečení? Pro teenagery bývá důležité.
Teď jsem měl kontrakt s Dieselem - občas mi dali oblečení a já se v něm někde objevil. Tahle móda se mi líbí, tak jsem si řekl, proč ne. Ale nepotrpím si na to - sako mám ze sekáče a kabát z Clockhousu, což je totální disko značka, ale nevadí mi to.
Vaše tvář prý prodá teenagerům cokoliv. V reklamách však vidět nejste…
Nabídek mám nesčetně a za celkem astronomický částky. Někde jsem se dočetl, že jsem nejdražší reklamní to…
Objekt?
Objekt jsem. (směje se) Chápu, že když někdo potřebuje uživit rodinu, dělá reklamu. Taky bych ji dělal.
Ale peníze se vždycky hodí…
Nejsem extra hrabivej typ. Nevletím do všeho jen proto, že mi někdo zamává před nosem miliony. Peníze člověka kazej a já jich mám tolik, kolik potřebuju. Ale pojí se s tím jiné věci - třeba pan Hřebejk dělá reklamu na Komerční banku a ta pak třeba může přispět na jeho nový film.
Není vám to přece jen líto, odmítat astronomické částky?
Mnohem lepší pocit mám, když reklamu odmítnu. Ale je to velký dilema: vydělat si takovou částku za jeden den, jenom jeden den. (důrazně) Třeba toho budu jednou litovat, až budu někde na dlažbě, o chlebu a vodě. To si budu říkat, že jsem byl debil. Ale teď mám čisté svědomí.
Jako budoucí režisér se toho snad obávat nemusíte. Pořád trvá váš sen?
Trvá. Uvidíme, jak všechno dopadne. Teď musím hlavně dodělat česko-španělský gymnázium.
Jaké bylo pololetní vysvědčení?
Ještě ho nemám. Studuju podle individuálního plánu, takže mám klasifikaci posunutou do konce března. Chtěl bych zkusit FAMU, ale nepředpokládám, že mě tam vezmou napoprvý nebo napodruhý. Člověk musí počkat, až vyzraje, jak říkají. Ale taky jsem uvažoval, že bych zkusil školu v zahraničí, třeba v Berlíně nebo ve Španělsku. Jenže s PetHonem za sebou máme menší projekty. Pár lidem se líbily, třeba Milanu Šteindlerovi, snad se neurazí, když ho budu jmenovat. Takže se mi nechce odjíždět pryč.
Jaké projekty kromě krátkého filmu Di do hajzlu jste už udělali?
Remake Psa baskervillskýho. Byl to vlastně náš úplně první film. PetHon založili basák a kytarista z naší kapely a nabídli mi, jestli bych jim v tomhle filmečku nehrál. A za úplně miniaturní peníze jsme točili toho Psa. Pracovali jsme na něm dva roky, rok to pak stříhali. Začali jsme to točit jako akční film, pak to byl chvilku horor, komedie a nakonec parodie. Jinak to ani udělat nešlo.
Kdo tam hrál toho psa?
Můj pes, pudl Keddy.
Je váš pudl aspoň černý?
Jo, je.
Co připravujete s PetHonem teď?
Dokument o Evropské unii. Jsou tam ale i hrané pasáže. Uvidíme.
Chtěl byste točit dokumenty, nebo hrané filmy?
Chtěl bych dělat hranou režii.
Co musí mít dobrý režisér?
Podle mě musí mít přirozený respekt. Měl by umět tahat za nitky, utvořit dobrý tým. Ne jako v Realu Madrid, kde jsou v kádru hvězdy, ale tým hraje tužku. Režisér musí umět dobře komunikovat, být psycholog. A i když neví, co dělat, musí působit dojmem, že to moc dobře ví.
Kterou ze světových hvězd byste obsadil do svého filmu?
No (směje se), strašně rád bych tam měl hollywoodský herce…
Brada Pitta?
No, tak... Chtěl bych, aby v mém filmu hrál Woody Allen, což se mi určitě nepoštěstí.
To určitě ne. Co se vám tak moc líbí na Woody Allenovi?
Jeho humor, sebekritický, hypochondrický přístup k životu. I jako herecký typ je hrozně vtipnej. Líbí se mi, jak kombinuje hudbu a filmový obraz. On sám hraje jazz. Je prostě šikovnej.
Studujete španělské gymnázium, jaký máte vztah k filmům Pedra Almódovara? Výbornej. Nedávno jsem viděl Špatnou výchovu, je to pecka. Spousta lidí říká, že to není jeho úplně nejlepší film, ale mně se líbil. Jen mám trochu vnitřní problém, že jsou tam občas hrozně expresivní sexuální hrátky a orgie. Úplně mi to nesedne. Je ale důležitý, že ve mně ten film vyvolá nějaký pocit, ať je jakýkoliv. Špatná výchova je skvělá i herecky, má geniální scénář a myslím, že jde i o dobrou tematiku: zneužívání dětí církví, tedy institucemi.
V lednu vám bylo osmnáct. Vnímáte plnoletost jako nějaký přelom?
Říkal jsem si, že všechno bude o něčem jiným, že už budu dospělej. Ale připadal jsem si dospěle jen první den.
Máte už řidičák?
Tak teď jsem kompletoval diář a až do května mám všechno rozplánovaný skoro na hodinu. Je to dost komplikovaný. Musím to nějak vyřešit, ale zatím na to nemám ani čas, ani myšlenky.
Kdy budete mít vlastní byt?
Chci se přestěhovat s kamarádem, kytaristou naší kapely. Asi někdy v létě, až si dodělá školu.
Bilancoval jste, když jste plnoletý?
Změny v životě si spíš uvědomujete průběžně. Jsem vděčný klukům z PetHonu, známe se jedenáct dvanáct let. Jsou jediní, kdo se ke mně chová pořád stejně. I v rodině se to trochu změnilo. Nemyslím to špatně, ale třeba máma mi teď pomáhá, zastupuje mě, takže se spolu bavíme jinak, řešíme jiný věci. A s velkou rodinou se vídám tak jednou za čtyři měsíce a čelím otázkám, jestli je pravda to nebo ono, co si někde přečetli.
Chovají se k vám rodiče jako k dospělému?
Možná mě začali vnímat jako samostatnýho jedince. Ale nikdy ke mně neměli echt rodičovskej přístup. Už od osmi let vydělávám a nikdy mi nebrali peníze, jak to často bývá u hereckých dětí. Když jsem je třeba utratil za nějakou blbost, poučil jsem se sám. Vždycky mi věřili a já neměl důvod jim cokoliv zapírat.
Jaký máte vztah k drogám?
Spousta lidí si o mně myslí, že jsem nějakej feťák nebo smažka... (naštvaně)
Já ne.
Párkrát o mně napsali, že šňupu kokain. Vím, že tohle o mně pár lidí říká médiím schválně. Je to ubohej a odpornej konkurenční boj. Ale já se nesnížím na jejich úroveň a jejich jméno vám neřeknu.
Spíš jsem se chtěla ptát na marihuanu. Měla by být zcela legální?
Spoustu lidí baví hulit, je to jejich životní styl. Určitý procento lidí začne hulit, protože je to něco, co se nemá. Kdyby se marihuana legalizovala, pak by třeba tím prvním stupněm byly tripáče nebo koule (extáze). Ať si každý dělá, co chce, je to jeho zdraví. Osobně mám respekt před tvrdými drogami. Sice se říká, že by člověk měl zkusit všechno, ale mě to neláká. Nemyslím si, že bych je nějak extrémně potřeboval k životu. Pod vlivem drog člověk nejedná sám za sebe a to není dobrý.
Takže byste nechtěl otevřít pomocí drog vědomí?
(směje se) Co si budeme nalhávat, setkal jsem se se spoustou lidí, kteří o nich v tomhle smyslu mluvili. Ale spoustě to zase nic nedalo. Fungují úplně individuálně a myslím, že se ani nedá přesně popsat jak. Nějaký dveře se vám můžou otevřít, otázka je kam. Jen jestli nevedou do komnaty, odkud není cesta zpátky.
