* LN Za svou hudební kariéru jste používal mnoho pseudonymů. Bylo pro vás důležité oddělit tak zvuk jednotlivých alb, nebo to souviselo i s dalšími změnami?
Jméno pro mě nebylo důležité, opravdu. Léta jsem nemohl najít žádný pseudonym, za kterým bych si s jistotou stál – a najednou jsem ho měl. Vlastně ani nechci, aby mě lidi znali jako Willa Oldhama, jsem Bonny, Bonny Billy. To nejdůležitější je stejně jen hudba, ať už je podepsaná kýmkoliv.
* LN Své desky už léta vydáváte na labelu Drag City. Cítíte se s tímto vydavatelstvím blíže „svázán“?
Ano. Ve Státech je Drag City mým domovem a lidi kolem něj mojí rodinou. V Evropě nicméně vydávám nahrávky u Domino Records. I tady máme výborné, přátelské vztahy, za což jsem vděčný. Pro moje desky zůstane „evropským domovem“. Napořád.
* LN Vaše hudba je ovlivněna americkým folkem a western music, ale (zejména) ve Spojených státech je teď oblíbený alternativní směr, pojmenovaný „freak folk“ nebo „new weird America“. Líbí se vám „noví folkaři“?
Měl jsem velmi rád desku Seven Swans od Sufjana Stevense a pamatuji se, když jsem poprvé před mnoha lety viděl hrát Joannu Newsomovou, bylo to nádherné. Pravda, teď jsem ji dlouho na koncertě neviděl... Líbilo se mi třeba společné EP Animal Collective a Vashti Bunyanové. Ale nemusím mít všechno: ještě jsem neslyšel písničku Devendry Banharta, která by mě oslovila.
* LN Joannu Newsomovou, velký objev z poslední doby, jste kdysi „objevil“ tím, že jste ji vzal na turné. Kde jste se tehdy potkali?
Hrál jsem tehdy s jejím přítelem Bobbym Birdmanem – vyrůstali ve stejném městě a dobře se znali. Donesl mi nějaké její nahrávky. Joanna mi je po Bobbym poslala. Bylo to velmi jednoduché.
* LN Jste také fotografem; obal desky Spiderland skupiny Slint je jedna z vašich nejznámějších prací. Pořád fotografujete?
Ano! Můj otec byl amatérský fotograf, takže mi vštěpil respekt k fotografování. Sám nafotil třeba desku Tweez od stejné kapely. Já si fotím hlavně obrázky na své vlastní desky. Něco jsme dělali společně s tátou, ale třeba nadcházející Is It the Sea budu fotit jen já. Pro aktuální album Lie Down in the Light jsem chtěl přefotit obraz Gustava Courbeta Stvoření světa, ale fotit nahou dívku je pro mě příliš složité. Nedokážu vytvořit tak intimní atmosféru mezi cizinci a pokud bych tak měl fotit svou milenku, nechtěl bych, aby takové snímky byly veřejné.
* LN Věnujete se také herectví. Co vás k němu přitahuje?
Filmy na mě působily odjakživa, byl jsem do nich blázen, bylo to jako závislost. Počkejte, dokonce se pamatuji, že jsem kolem roku 1991 viděl Cabaret v Praze! Nicméně... Filmy pro mě byly vždycky velmi důležité, opravdu. Strávil jsem u nich dětství a prakticky i... celé mládí. Takže jsem měl pocit, že herectví je něco, co mám „pod kůží“, co je mi přirozené. Pak jsem to zkusil doopravdy, ale moc nadšený jsem z celého procesu tvorby nebyl. Ale touha hrát je pořád mou součástí.
* LN Nemáte ambice natočit nějaký film nebo napsat scénář?
Ne, tyhle ambice už nemám. Leda že by... Že by se někdo místo mě postaral o veškeré financování a všechnu složitou organizaci. Pak bych to zvážil. Ale jsem si jistý, že tohle se nikdy nestane. V hudbě se cítím v bezpečí.
* LN Zmínil jste se, že už jste dříve v Praze byl. Znáte nějaké české umělce nebo osobnosti?
Znám Kunderovy knížky... A nedávno jsem bydlel dva týdny v jednom domě s Františkem Skálou!
* LN Pro svůj pondělní koncert jste si vybral Atlantic Cable. Oni už ale nehrají tak potichu jako kdysi na starších deskách... Mají teď nového bubeníka a baskytaristu a naživo je to docela rokenrol. Jste si jistý, že jste si je skutečně „vybral sám“?
Rokenrol říkáte? Opravdu? Tak to je ale úplně v pořádku. Mám zkušenost, že tiché kapely fungují v místnosti plné mluvících lidí jen zřídka.
***
Bonnie ,Prince‘ Billy: Lie Down in the Light Drag City 2008 / distribuce v ČR: Day After
Nová deska Bonnie „Prince“ Billyho je v jeho bohaté diskografii (pod dalšími pseudonymy Palace Brothers, Palace Songs, Palace Music tvořil do poloviny 90. let) patnácté řadové album. Lie Down in the Light obsahuje dvanáct písní, akustických balad na pomezí folku a country. Právě western music se Billymu tentokrát stala největší inspirací. Na desce pracuje s bohatými aranžemi (klarinet, banjo, lap steel kytara, speciální varhany, trombon... a klasické nástroje piano, kytara, baskytara, bicí) a nechává se doprovázet talentovanými hudebníky, takže jejich souhra je harmonická a „samozřejmá“. Nad veškerý sborový zpěv vyčnívá melodický vokál Ashley Webberové – navíc doplňuje Billyho téměř v každé písni. Hudební vytříbeností a textovou brilancí se aktuální deska řadí k tomu nejlepšímu, co Billy za svou kariéru udělal; nejblíže je svou kvalitou k vynikající I See a Darkness. Na rozdíl od konce 90. let už ovšem „nevidí jen temnotu“ a navzdory melancholickým místům vyznívá celá deska velmi pozitivně.
