Minulý týden vyšla Mluvnice současné češtiny autorů z FF UK a MFF UK. Gramatika nevychází každý den a od vydání poslední podobné příručky už uplynulo téměř 15 let. Vydání nové mluvnice vždy vyvolává otázky, jestli se něco zásadního nebude měnit, jestli se děti nebudou učit něco zcela jiného než jejich rodiče. „Mluvnice současné češtiny je vůbec prvním popisem toho, jak jazyk skutečně vypadá - zatímco předchozí gramatiky se vždy zaměřovaly pouze na to, jak by jazyk vypadat měl,“ říká Václav Cvrček z Ústavu Českého národního korpusu, vedoucí kolektivu autorů nové mluvnice.
* LN Pro koho je vaše mluvnice určena? Spíš pro vědeckou, lingvistickou obec, nebo i pro učitele a další profesionální uživatele jazyka, například novináře?
My říkáme, že naše mluvnice je pro širokou veřejnost, a budeme samozřejmě rádi, pokud se bude užívat ve školách. V podstatě by měla sloužit jako informační zdroj pro všechny, kteří se nespokojí s tím, že jim nějaká autorita sdělí, co je správně, ale chtějí se podívat takříkajíc pod pokličku české jazykové situace a chtějí znát i status prostředků, které běžně používají.
* LN Proč by si učitel, který kromě starých osvědčených příruček typu Havránka-Jedličky nebo Šmilauera používá poslední Příruční mluvnici češtiny z roku 1995, měl pořizovat i tu vaši? Co mu řekne o jazyku víc?
Zásadní rozdíl od předchozích příruček spočívá v tom, že Mluvnice současné češtiny je vůbec prvním popisem toho, jak jazyk skutečně vypadá - zatímco ty předchozí se vždy zaměřovaly pouze na to, jak by jazyk vypadat měl. Je kompletně založena na studiu velmi rozsáhlých elektronických vzorků jazyka, korpusů, které podávají reprezentativní obraz o našem současném úzu, tedy o způsobu, jakým jazyk běžně používáme. V neposlední řadě se jako vůbec první příručka tohoto druhu systematicky snaží popisovat nejen psanou, ale také běžně mluvenou češtinu, která dosud zůstávala trochu stranou zájmu gramatiků, a přitom je naší nejvlastnější mateřštinou.
* LN Jak vlastně korpus vzniká? Podle jakých pravidel při jeho sestavování jazyk kategorizujete a určujete, které jeho projevy se budou považovat za „nižší“ a které za „vyšší“?
Encyklopedická definice říká, že jazykový korpus je rozsáhlý soubor textů (desítky milionů slov) převedený do jednotné elektronické podoby, ke kterému jsou případně dodány další lingvistické informace tak, aby v něm bylo možné snadno vyhledávat a zjišťovat, jak se jazykové jevy skutečně v běžné komunikaci používají. Je sestaven tak, aby byl reprezentativním vzorkem jazyka, který čteme a slyšíme, a jelikož nám jde o nezkreslený obraz jazykové reality, nerozlišujeme mezi texty tzv. vyššími a nižšími.
* LN Můžeme vaši mluvnici považovat za pokus o nové stanovení jazykových norem? Bude mít nějaký vliv třeba i na to, co se učí děti ve škole?
Po mnoho generací upevňovaná představa, že existují příručky, které mají rozhodující slovo v otázkách jazykové správnosti, utvrdila všeobecné přesvědčení, že každá nová mluvnice znamená automaticky reformu jazyka. To je samozřejmě postavené na hlavu: mluvnice je popisem jazyka, a ne naopak, aby se jazyk ohýbal podle toho, jak si gramatici usmyslí. Mluvnice současné češtiny je popisem stavu komunikace, nikoli předpisem toho, jak by se mělo mluvit. Nesnaží se tedy někomu vnutit svoji představu toho, co je „správné“ a co „špatné“, pouze říká, jaké jevy užíváme v jakých situacích a jaké jevy jsou naopak marginální. Všechny tyto informace jsou odvozeny od výše zmíněného korpusu a každý čtenář si je v něm s trochou vytrvalosti může sám ověřit - ostatně internetový přístup do korpusu na www.korpus.cz je po registraci zdarma pro kohokoli. Píšeme-li tedy v mluvnici o variantních tvarech, např. lidmi v. lidma, mladý v. mladej, abychom v. abysme atp., snažíme se čtenáře pouze informovat o tom, co se jak, kdy a kde užívá. Konečné rozhodnutí o volbě varianty je však vždy na něm, příručka tohoto typu mu může podat „pouze“ co možná nejvíc relevantních informací.
* LN K čemu takový popis, který nám neříká, jak máme „správně“ mluvit a psát, vlastně je?
Je pravda, že mít možnost výběru je vždy složitější než dostat příkaz. Předchozí mluvnice po uživateli nechtěly nic víc než poslušnost, nyní se po něm chce samostatné uvažování. To samo o sobě je pozitivum, oproti tradiční preskriptivní mluvnici má ovšem náš popis stavu ještě další výhody. Chyba byla zejména v tom, že tradiční přístup „doporučoval“ pouze jedny prostředky, tj. ty tzv. spisovné, pro všechny situace. Když mluvčímu záleží na tom, jak bude jeho projev přijat, musí zjistit, co je v dané situaci běžné - stejně jako je dobré vědět, co si vzít na sebe, když jdeme do neznámé společnosti. Pokud totiž mluvčí svůj projev formuluje ve shodě s obecným územ dané situace - takzvaně se trefí do vkusu -, neriskuje tolik, že jeho projev bude vnímán negativně nebo že se posluchači víc zaměří na to, jak svoje sdělení řekl, než na to, co skutečně chtěl sdělit. Takže: když disponujeme jenom jednou sadou „správných“ prostředků, žádnou volbu nemáme. Sice se pak nemusíme zatěžovat vybíráním, ale v mnoha situacích, které zažíváme, se s jejich pomocí jednoduše nedomluvíme tak, jak bychom chtěli. Cílem Mluvnice současné češtiny tedy není jazyk jakkoli reformovat nebo měnit, ale „pouze“ popsat to, co se v češtině skutečně vyskytuje. To, co se před námi s takovýmto popisem otvírá, je možnost nezaujatě hodnotit jazykové prostředky a přemýšlet nad způsoby jejich užívání, být tolerantnější k jazyku druhých a uvědomit si, že pro každou situaci je vhodný jiný prostředek a naopak každý prostředek má svoji situaci, ve které „je doma“. Proto neexistuje v jazyce správné ani špatné, protože vše je k něčemu dobré.
***
Mluvnice, vydaná nakladatelstvím Karolinum, je koncipována jako dvoudílná: první díl, na němž se podíleli V. Cvrček, V. Kodýtek, M. Kopřivová, D. Kováříková, P. Sgall, M. Šulc, J. Táborský, J. Volín a M. Waclawičová, se zabývá téměř všemi klasickými disciplínami jazykového popisu od fonetiky přes lexikologii a slovotvorbu po tvarosloví a stylistiku. Druhý díl, který vzniká na MFF UK pod vedením J. Panevové, bude popisovat větnou stavbu.
