Ještě je na zemi věrnost. S potěšením jsem zjistil, že Václav Hájek, v osmdesátých letech spolužák na gymnáziu a v devadesátých kolega moderátor z rádia Classic FM, se zase vynořil ze zapomnění. Když v osmadevadesátém rádio opouštěl za lepším – směr tiskový mluvčí Karlovy univerzity – slzeli jsme, ale zároveň mu to přáli. I já jsem Classic opustil a střídal pak zaměstnání jako ponožky, někdy i častěji. Zato Václav, jak jsem minulý týden zjistil z článku v Lidových novinách (Nepřijali vás na školu? Suďte se, LN 12. 12.), stále statečně mluvčí na univerzitě. Poslal mi prostřednictvím médií pozdrav tohoto znění: „Podle Hájka se odmítnutí uchazeči obracejí na soud jen velice zřídka. Letos se na Karlově univerzitě sešlo 61 541 přihlášek. Na školu vzali 21 685 zájemců a ze zbylých si podalo odvolání jen 2874. ,Na UK se tedy muselo vypracovat 2874 přezkoumání rozhodnutí (odvolání), a to zhruba během šesti týdnů. Následně se na soud obrací jednotky studentů,‘ tvrdí Hájek.“
Ty studentské jednotky ve mně vyvolaly melancholickou vzpomínku na sametové časy, ale pak jsem si vzpomněl na výtku kolegy z LN: „Už dost sametu!“ a přepsal jsem jednotky na jednotlivce. Vašku, promiň a za deset let zase někde nashle!
Hromadění předložek je jedním z jevů, které mě v českých textech vždycky rozčilovaly. Abych předložkám nedovolené shlukování překazil, vsouvám – kam to jde – pomlčky, případně provádím ve větě přesuny slov s bezohledností vojevůdce.
Že i na hnoji kumulace předložek může vyrůst růže, mi dokázal v sobotní Orientaci LN Jiří Peňás (Čím zahánějí nudu gejši). Vyslal do světa větu „Meskalinu je v v Čechách vypěstovaných kaktusech druhu peyotl jen malé množství, a pořádný trip by se dostavil, jen kdyby pěstitel jedl kaktusy jako okurky a snědl jich půl lánu“. Zcela jsem zapomněl na svou zášť k shlukování a fascinovaně zíral na nádherný, bizarní úkaz výskytu dvou totožných, a ještě jednoznakových předložek vedle sebe.
Pak jsem se samozřejmě probral do reality a tu jazykovou nemravnost jsem řádně ztrestal obvyklými prostředky. Ale vám ji tu předkládám v původním znění, abyste i vy prožili to co já. Protože Halleyovu kometu, zatmění Slunce, tok tetřeva a páření hadů víc než jednou za život nespatříte.
Rozhodl jsem se onehdy vyzkoušet slovní zásobu svých korektorů. „Víte, jak se nazývá šikana mezi kolegy?“ Ticho. „Mobbing!“ vysvětlil jsem jim. Pak se ozvala ta, co ji nejvíc rozmazluju a nosím jí sladkosti (proteging?): „A víte, pane Tučku, jak se říká šikanování podřízených?“ Ticho. „Bossing!!!“ vykřikla korektorna jako jeden muž. Po pár minutách šoku mi anděl strážný vnukl otázku: „A je nějaký výraz pro šikanování šéfa podřízenými?“ Ticho.
Tím se s vámi, milí čtenáři, pro dnešek loučím. Mí korektoři nestíhají, musím jim pomoci se čtením. (Říká se tomu staffing.)
O autorovi| ONDŘEJ TUČEK, jazykový redaktor LN
