Gran Torino, které jde do našich kin za týden, má zase potemnělý vizuál se zachmuřeným starým mužem, brokovnicí a starým autem. Navíc je natočil Clint Eastwood, od něhož se legrace většinou čekat nedá. Výsledkem je kandidát na nejlepší komedii roku - k níž ovšem Eastwood přilepil konec z úplně jiného filmu.
A pak jsou tu naopak nové filmy jako Válka nevěst, Rychlí a zběsilí nebo Hotel pro psy, u kterých stačí mrknout na název a víte rázem žánr - a tušíte i děj, konec či použitou hudbu.
Nevadí mi, když předem znám finále napínavé detektivky. Sledovat, jak se k němu vyprávění propracuje, bývá mnohdy větší zážitek než závěrečné odhalení samo. Když však jeden neví, že „vrah je zahradník“, může se u filmu bavit vytvářením domněnek a hypotéz. To probíhá automaticky: těžko se mu publikum může ubránit.
Zkušenější divák se pak nevyhne domněnkám a předsudkům ještě před úvodními titulky. K jejich vybuzení totiž stačí znát jméno režiséra, od kterého se nám kdysi něco líbilo, herecké obsazení, na něž se rádi podíváme, ceny, jež film pobral na festivalech...
Je to tak v pořádku, zkušenosti se ve vědomí skládají do varovných či nadějných předzvěstí samy od sebe. Ale někdy by bylo přece jenom hezké přijít k filmu jako tabule křídou zcela nedotčená, nechat ho na sebe prostě téct a vnímat ho čistě jen smysly a vlastní filmovou gramotností.
Mně se to naposledy povedlo s filmem Malé lži - diamantíkem, který se vyloupl z mateční horniny FAMU. V pondělí (a pak ještě párkrát) poběží v pražském kině Atlas. Teď už jsem vás křídou sice trochu počmáral - ale to neznamená, že na vás tohle vztahové drama nemůže i tak zapůsobit jako blesk z čistého nebe.
O autorovi| Vojtěch Rynda, redaktor LN