Poslední číslo časopisu Rodina a škola upozorňuje na knihu Malcolma Gladwela, která se zabývá otázkou, proč stejně nadaní lidé v životě uspějí rozdílně. Jednou z příčin je údajně fakt, ostatně nikoliv neznámý, že se často plete nadání s věkem. Děti se zařazují podle schopností příliš brzy, tedy v době, kdy může být ještě značný rozdíl mezi dětmi narozenými na opačných koncích zápisového termínu. Přitom nedávná analýza souvislostí mezi výsledky pravidelného mezinárodního testování z matematiky ukázala, že třeba ve čtvrtých třídách si starší děti stejné třídy vedly o čtyři až dvanáct procentních bodů lépe než mladší. To znamená, že když vezmete dva intelektuálně rovnocenné čtvrťáky narozené s odstupem dvanácti měsíců, starší napíše test na 80 bodů a mladší na 68. To už je podle odborníků rozdíl mezi oficiálně talentovaným a netalentovaným dítětem. Jak se vyhnout takovým omylům? Autor tvrdí, že jedině tím, že nebudeme škatulkovat děti na studijní a nestudijní typy dřív, než se vývoj trochu srovná, tedy alespoň do čtrnácti let. Jako to dělají například v Dánsku, ale i v dalších osvícených zemích. A ovšem nepřeceňovat jakékoliv srovnávací testy. Václav Klaus mladší má pravdu, když říká, že devítiletá základní škola je moc dlouhá a že bychom se měli vrátit k osmileté. Povinné devítky pro skoro šestnáctileté žáky se evidentně neosvědčily, nehledě k tomu, že školství nesmyslně prodražují. Možná bychom si měli přiznat, že reforma ze sedmdesátých let, která stála na tom, že se povinná školní docházka nemusela absolvovat jen na základní škole (každý měl aspoň nastoupit střední vzdělávání a rok či dva v něm vydržet), nebyla zas tak scestná. Scestné bylo jen pravidlo, že se žák mohl hlásit pouze na jeden studijní obor, a když ho tam nevzali, musel do učení. Jenomže to jsme odstranili. Nabídka vzdělávacích příležitostí je převeliká. Tak kde je problém?
O autorovi| ŠKOLA Radky Kvačkové
