Před šesti lety si fanoušci arabské demokracie mysleli, že Ajmán Núr je egyptským Václavem Havlem. Tento poslanec za opoziční stranu Zítřek byl uvězněn - a šéfka americké diplomacie Riceová odložila cestu do Mubarakovy Káhiry. Do Egypta přijela až za půl roku, když byl Núr propuštěn, a osobně se s ním setkala. Pěkné. Jenže teď to vypadá jinak.
Ajmán Núr je hvězdou revoluce a izraelský list Jediot Achronot si všímá jeho slov pro libanonský rozhlas. Núr zpochybňuje to, co zatím stvrzuje egyptská armáda - že země dodrží mezinárodní závazky, hlavně mírovou smlouvu s Izraelem z Camp Davidu (1979). „Egypt je velká země a musí respektovat smlouvy,“ říká Núr. Avšak jde-li o Camp David, to je prý „unikátní záležitost s unikátními aspekty - musí o ní rozhodnout lid“. Podle Núra je Camp David překonán, neboť tato stará smlouva „musí být zlepšena způsobem, který odpovídá zájmům Egypta“. Jakým zájmům? „Egyptská práva musí být zlepšena, neboť tato práva - jak se jeví v mírové smlouvě z Camp Davidu - jsou velmi skromná.“
Vida, a to neříká žádný islamista, nýbrž demokratický opozičník. Má-li být Ajmán Núr egyptským Havlem, pak je čtenář této zprávy papežem. Či snad Prorokem?
*** Širší, ale i temnější výhled nabízejí v The Washington Post politologové Hussein Agha a Robert Malley (někdejší poradce prezidenta Clintona). Neklid v regionu je podle nich známkou toho, že končí mrtvolnost posledních let. Od americké invaze v roce 2003 neměly arabské státy žádný vliv na dění v Iráku. Ovlivnit nemohly - nepočítámeli „podporu mírového procesu“ -ani dění v Palestině. Když Izrael válčil s Hizballáhem (2006) a Hamásem (2009), většina arabských vůdců soukromě fandila židovskému státu. A jejich pozice vůči Íránu - vyzývají USA k zásahu, ale zároveň varují před jeho důsledky - je nesrozumitelná.
Z toho plyne, že v krocích, jež Západ považuje za umírněné a kooperativní, cítí arabská veřejnost ztrátu důstojnosti a schopnosti k samostatnému rozhodování. Nynější nepokoje ten proces odrážejí. Když Arabové vidí, jak se Amerika lopotí v Iráku a Afghánistánu, jak je Izrael neschopen potlačit Hizballáh a Hamás, už se nebojí konfrontovat vlastní režimy. A nepomůžou tu žádné ekonomické injekce od Západu, neboť křivda, kterou rebelující lidé pociťují, není v jádru materiální. Naopak, jedním z jejích zdrojů i terčů je přílišné spoléhání se na venek, na cizinu.
*** Jistá bezradnost čiší i z rozhovoru, který vedl Frank Schirrmacher, jeden z vydavatelů deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung, s Mohamedem Vahídem, prvním demokraticky zvoleným viceprezidentem muslimských Malediv. Vahíd studoval na Stanfordu, kde promoval prací o Jürgenu Habermasovi, a právě v jeho myšlení vidí důležitý impulz pro demokratizaci muslimských společností. „Nemyslí si stále více muslimů, že to implikuje sekularizaci?“ ptá se Schirrmacher. - „Slovo ,sekularizace‘ tu není vhodné, neboť implikuje nepřítomnost Boha, a o tom přece nemluvíme,“ odpovídá Vahíd. Zajímavé. Ani muslimský vzdělanec nerozeznává rozdíl mezi sekularizací a ateismem, jako by sekulární společnost Boha úplně vytěsňovala. „Je terčem muslimské nenávisti hlavně americký způsob života?“ zkouší to Schirrmacher. -„Nejde o nenávist k lidem na Západě či speciálně k Američanům. V islámských zemích je široce rozšířený pocit nespravedlnosti, který vychází samozřejmě z Palestiny. Mezinárodní společenství je už příliš dlouho neschopné ten problém vyřešit.“
Stále týž stereotyp. Proč musí být Palestinci příčinou všeho? Řeší snad mezinárodní společenství jiné nespravedlnosti pocházející ze 40. let? Řeší osud uprchlíků a vyhnanců z Indie a Pákistánu, z německého východu, Polska a Československa? Kdyby se každý křesťan tak umanutě ztotožňoval se souvěrci na Blízkém východě, bylo by zaděláno na další křížovou výpravu.
*** O tom, že Švýcaři v referendu schválili tradici domácího uchovávání armádních zbraní, už noviny psaly. Ale Neue Zürcher Zeitung dodává jeden zajímavý detail. V kantonu Bern voliči hlasovali zároveň o rozšíření atomové elektrárny Mühleberg - a prošlo to. 51,2 procenta z nich bylo pro. Švýcarsko chce rozšířit i jaderné elektrárny Beznau a Gösgen, ale z těchto projektů zatím jen ten bernský předložilo k hlasování. Výsledek naznačuje, že protijaderné naladění v Evropě se mění. A že Švýcaři místo paušálního strachu z atomu a zbraní preferují racionální úvahu.
Pro úplnost: bernské referendum mělo jen poradní charakter. Ale červeno-zelená vláda kantonu teď podle listu musí sdělit spolkové exekutivě, že „bernský suverén je pro výstavbu JE Mühleberg“. Víte, kdo je tím bernským suverénem? No přece lid, napovíme nešvýcarským čtenářům. Dodejme ale, že až se bude o výstavbě rozhodovat naostro (asi 2013), posoudí to „celošvýcarský suverén“. Hin sa hukáže.
***
ROZCESTNÍK Evropský protiatomový tábor nejspíš ztrácí další baštu: v kantonu Bern Švýcaři schválili rozšíření jaderné elektrárny Mühleberg
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK komentátor LN
