Dotýká se nás ekonomická krize? Pokud ne přímo - tím, že člověk přišel o práci -, pak minimálně zprostředkovaně, všude se o tom píše, a je to jako sníh, pokrývá to veškerou krajinu. A jako by opět nabývalo veřejné vrch nad privátním, respektive jako by nic privátního v našich životech nebylo.
To je ale pro skláře bez práce patrně jen přihlouplá hra se slovy - vždyť o co se člověk stará, když nemá na chleba? O to, aby na chleba měl, a všechno ostatní jde stranou. Nejenže se tak současná situace nepatrně přiblížila k dobám, kdy všechno soukromé bylo veřejné, ale také k období, kdy bylo leccos považováno za takzvanou nadstavbu.
Může mít tedy člověk nyní jiné problémy než ty, které zapříčinila ekonomická krize? Může mít také problémy se svými vztahy či se sebou samým, nebo není nic důležitějšího než mít, udržet si práci? Vzpomněl jsem si proto na Antoina Roquentina z Nevolnosti Jeana-Paula Sartra.
Ten své deníkové zápisky začíná výmluvně: „Něco se se mnou stalo, nemohu už o tom pochybovat. Přišlo to jako nemoc, ne jako obyčejná jistota, ne jako zřejmost. Usadilo se to ve mně potají, pozvolna; cítil jsem se poněkud podivně a trochu nesvůj, toť vše. Když jsem se octl na náměstí, ani se to nepohnulo, zůstalo to bez hnutí a já si mohl namluvit, že mi nic není, že to byl planý poplach. Ale teď, teď se to rozšiřuje.“
Roquentin je ale na nějaký čas finančně zajištěn, a proto by poryvy ekonomické recese mohl přečkat bez zneklidnění - a možná by si jich pro vyrovnávání se s vlastní nevolností ani příliš nepovšiml. Leda kdyby měl auto a v novinách si přečetl, že když dá staré do šrotu, tak dostane státní příspěvek na nové... Stát a člověk jsou od sebe tak daleko a někdy ještě dál. Co všechno člověk musí - a co všechno pak může díky tomu chtít? Navíc je stát velmi zbytnělý, a tedy neobratný moloch, který nechce dělat příliš radikálních rozhodnutí.
Jenže ekonomická krize také jako by navodila atmosféru, že její vyřešení je metou, po níž už žádný problém nebude. Malgorzata Kowalczyk a Petr Poslední právě vydali knihu Jákobův žebřík o polské literatuře v letech 1945-1969.
Nechybí zde samozřejmě ani Witold Gombrowicz, jediný z meziválečného hvězdného tria Witkiewicz, Schulz, Gombrowicz, který se dožil konce druhé světové války - v argentinském exilu. V souvislosti s jeho posledním románem Kosmos (1965) se zde píše: „Až tam, kde vstupujeme na hranici společensky ,nepřijatelného‘ a uvědomujeme si vlastní ,nezralost‘, máme šanci zahlédnout svět v jeho pravé podobě, můžeme rozpoznat mechanismy omezující naši svobodu.“ Ale má na to člověk čas, když musí shánět práci?
O autorovi| Ondřej Horák redaktor LN
