Už když před pěti lety ministerstvo kultury vyhlásilo ceny v oboru divadla, hudby a výtvarného umění, nedokázalo zformulovat, co tato ocenění vyjadřují. Tak nějak se předpokládalo, že vrcholná státní instituce by měla oceňovat žijící klasiky za celoživotní dílo. Akt by se tak aspoň odlišil od domácí olympiády cen. I proto byl kritizován nedůstojný systém, kdy osobnosti takového kalibru byly nejprve „nominovány“ a pak musely čekat, zda „to na ně vyjde“.
Od tohoto způsobu se tedy upustilo a letos je tu další paradox - mezi sedmdesátníkem Koutem a osmdesátníkem Malichem figuruje padesátník Pitínský. Aby bylo jasno: pochybnosti nad touto volbou nesměřují k režisérovým kvalitám. Naopak, jde o to, že Pitínský je v nejlepších režijních letech a dá se předpokládat, že zdaleka ještě neřekl vše. Tudíž může být oceňován v jiných kláních, třeba cenou Alfreda Radoka, kterou již víckrát obdržel. Zatím, až na jednu výjimku, ministerské ceny obdrželi umělci, jejichž díla jsou výjimečná, ale v zásadě uzavřená. Neplatilo to jen o laureátovi prvního ročníku Davidu Radokovi, řekněme tedy, že přiřčení ceny jemu mělo symbolický význam spojený i s jeho vstupem do českého divadla, ale ani on z výše zmíněných důvodů nebyl tou úplně správnou volbou.
Předseda divadelní komise Petr Pavlovský pravil, že dosud není jasno, zda se ceny mají udělovat za celoživotní dílo, nebo za počiny posledních let. Dotázaný donátor prý také nemá názor. To je ale špatně, ministerstvo především by mělo dát jasně najevo, jakou cenu uděluje. Předseda výtvarné sekce Jiří Ševčík zase soudí, že nemá jít o dohánění oceňování. Jenže čtyřiceti let totality se hned tak nezbavíme stejně jako toho, že mnozí umělci museli odejít a jiní by doma státní cenu nedostali ani omylem. A tak opravdu máme co dohánět. A mezi nominovanými za divadlo byli minimálně tři umělci, kteří by tato kritéria splňovali...
O autorovi| Jana Machalická, redaktorka LN
