OBOŘIŠTĚ Na židlích podél zdí velké místnosti sedí pět desítek mladíků mezi patnáctým a devatenáctým rokem. Mezi nimi jsou rozptýleni vychovatelé a učitelé. Právě začíná pravidelné setkání - komunita.
Jeden z vychovatelů si připravil hru. Každý má na papír napsat jméno nějakého člověka. „Kdo napsal osobu, se kterou se dnes setkal, ať zvedne ruku,“ vyzývá autor. „Kdo osobu, k níž má kladný vztah?“ Hra se blíží vyvrcholení: „Kdo napsal osobu, které něco dluží? Pojďme se domluvit, že si ten papírek nechá u sebe, dokud tu záležitost neuvede do pořádku.“
Hra má nečekané pokračování. „Napsala jsem Adama,“ zvedá se jedna vychovatelka. „Dluží mi vysvětlení, proč zmlátil Martina. Postav se a řekni nám to.“ Mladík ale nemá na hru náladu: „Nebudu to komentovat.“ Vychovatelka pokračuje: „Očekávala bych, že třeba řekneš: Mě to mrzí.“ Adam se nedá: „Mě to nemrzí.“
Vychovatelé se po setkání shodují: na patnáctiletého Adama je potřeba dát trestní oznámení. Zatímco většina dětí přišla do výchovného ústavu z dětského domova, Adam přišel teprve před prázdninami z rodiny. „Máma si našla přítele a on se začal stavět, byl agresivní,“ shrnuje důvody psycholožka Jiřina Sutnarová.
Policii na Adama personál ústavu nevolá poprvé. „Už několikrát některého kluka zmlátil. Někdo mu musí říct, že to takhle nejde,“ vysvětluje psycholožka. „Jenže on se těm policajtům vysmíval.“ Dohoda ústavu s policií tedy je: Adamovy útoky nejsou zatím trestný čin, když se budou opakovat, mohly by být.
Tři z mladíků jsou ochotni vyprávět o svém životě. „Tady se člověk naučí, co ještě neznal,“ říká sedmnáctiletý Michal. „Já se umím dostávat do aut. Na útěku, když nemáme peníze, ho udělám a další se přiučí.“ Michal začal krást, když se jeho rodina přestěhovala ze Slovenska za příbuznými. Rozumělo se samo sebou, že se přidá k bratrancům, kteří se vykrádáním aut živili.
Davidův otec byl dvakrát v kriminále, kamarádi z vězení za ním chodili domů. „Nechtěl jsem zůstat pozadu. Foukal jsem toluen, loni nebo předloni udělal první trestný čin, ublížení na zdraví, pak napadení veřejného činitele,“ říká David. Do ústavu ho dostala škola Jan je naopak z celkem běžné rodiny. Do ústavu se dostal na žádost školy. „Někdo přines marjánku, napsal jsem si omluvenku a nešel do školy,“ vzpomíná na začátek svého pádu. „Pak jsem vzal našim doma třeba dvacet tisíc a týden jsem se neukázal. Rodiče nejsou nadšení z toho, že tu jsem.“
Hoši se shodují, že život v ústavu není zrovna povznášející: „Člověk nedělá nic jiného, než shání cigáro nebo drogy. Něco si vezme, druhý den prospí a má zas dva dny za sebou.“ Shodují se také, že jsou „menšina, která má ráda adrenalin“. „Zpočátku jsem kradl kvůli penězům, ale pak už to byl jenom ten adrenalin,“ říká Michal. Tuto etapu ale berou jako dočasnou, po které přijde rodina a řádný život. A pro své děti plánují jiné mládí, než bylo to jejich. Ale jak to udělat? „V deset budeš doma a nebudu ti dávat žádné peníze,“ zkouší to David. Jan se mu směje: „Jestli bude po tobě, tak ti doma ukradne televizi.“
***
Více než polovina lidí z ústavů páchá zločiny
PRAHA S mladými lidmi, kteří už nastoupili dráhu trestné činnosti, si neví příliš rady nikde v Evropě. Třeba v Británii některé posílají pomáhat s humanitárními organizacemi do Afriky. V Holandsku zase podnikají putování horami v mezních podmínkách. Nápady to mohou být úspěšné, ale stojí hodně peněz. Tak daleko Česko není. Jedno je ale jasné: výchovný ústav je nenapraví. „Společnost je před nimi nějakou dobu chráněna,“ shrnuje roli pasťáku vedoucí katedry sociální práce pražské Karlovy univerzity Oldřich Matoušek. Podle nedávno zveřejněné analýzy ministerstva vnitra se trestné činnosti dopouští 56 procent mladých lidí, kteří prošli výchovným ústavem nebo dětským domovem. Jen 18 procent z nich ale šlo do ústavu s tím, že už nějaký trestný čin spáchali. Do výchovného ústavu posílá soud děti s výchovnými problémy (nemusí to být zrovna trestná činnost, stačí záškoláctví). Do dětského domova nejčastěji děti, jejichž rodina se ocitne v nouzi. „Nemají empatii, protože je jí nikdo nenaučil. Potřebují zasytit prázdnotu, třeba právě kradenými věcmi,“ hledá příčiny Michaela Svobodová, ředitelka Domu na půli cesty, kde často končí právě lidé z ústavů. heč
