Podobně jako řadu dalších lidí její generace ovlivnila Martinu Dimmerovou (známou také pod přezdívkou Márty) atmosféra folkového festivalu Porta. Kultovní akce někdejších českých trampů začala v roce 1966 v Ústí nad Labem, v 70. letech pak různě cestovala po českých městech a regionech od Sokolova až po Karvinou a v 80. letech se přemístila do lochotínského amfiteátru u Plzně, kde zažila svou největší slávu – v letech 1988 a 1989 hostila tato přírodní scéna už víc než 30 tisíc posluchačů. Martina Dimmerová ale jezdila za lidmi z Porty už do toho Sokolova.
„Vážím si toho, že Porta přežila, protože bez ní by tady bylo zajímavé muziky o hodně míň a vědělo by o ní míň lidí. Řada muzikantů, kteří výrazně ovlivnili malé scény, vzešla z Porty. Rozhodně se tak dostali k divákům. V klubu je mohlo slyšet sto dvě stě lidí, ale na Portě tisíce. Jezdila jsem za nimi pravidelně, užívala jsem si je z té druhé strany jako fanynka a jsem ráda, že se mi později přes pořádání festivalů podařilo dostat se k nim blíž. Jinou šanci jsem neměla, protože zpívat neumím,“ usmívá se festivalová manažerka.
Rosa ve Stříbrné Seznámila se tak například s Wabim Daňkem, a když si začátkem 90. let pronajala malý penzion v pohraniční vesničce Stříbrná (opět na Sokolovsku), několikrát jej tam pozvala. „Pak jsme se začali domlouvat, že když už tam je, mohl by vystoupit, dohodli jsme se se starostou a vznikl festival Stříbrná Rosa.“
Tím začala kariéra Martiny Dimmerové coby organizátorky festivalů, protože Stříbrná Rosa nezůstala osamocena a brzy ji doplnily další dvě akce – Truckfest a Někdo to rád do rána.
„Truckfest, to byla spíš veselice. A Někdo to rád do rána představoval na rozdíl od Rosy lehce multižánrový festival, muzika na něm víc přitvrdila, protože jsem tam pozvala i rockové kapely. Vznikl spíš natruc počasí, protože první ročník Rosy nám totálně propršel. Měla jsem na něm spoustu známých kapel a zpěváků, Věru Martinovou, Nedvědy, Nezmary, Hop Trop a další a pořád lilo. Tak jsem to obrečela a řekla, že lidi si muziku s buřtem na trávníku přesto užijou, že si to zaslouží, a udělala projekt Někdo to rád do rána, kdy se hrálo i přes noc,“ vzpomíná Dimmerová. Cesta do města Jenže „na čáře“ to podle ní nebylo na dlouhé žití. S festivaly začínala v době, kdy měla malé miminko, ale jak holčička rostla, sílila i potřeba většího zázemí. Pomohla náhoda. Kamarádi, kteří do penzionu jezdili, se zmínili o romantické letní scéně na pražském Vyšehradu. „Takový krásný místo a nic se tam neděje… A ty tady děláš festivaly.“ A začala jednání, na jejichž konci bylo Vyšehraní, festival hudby a divadla, jehož první ročník trval osm a letošní už sedmnáct dní.
„Snažím se, aby každý rok byl dostatečně pestrý a trochu jiný, takže loni a letos se Vyšehraní konalo ve znamení visegrádské čtyřky a už mám trochu v hlavě, o čem bude příští rok, ale nechci to říkat nahlas, aby mi ten nápad někdo nevyfoukl,“ líčí Dimmerová.
„Je to kolotoč. Jeden ročník skončil, do konce srpna se vyúčtovávají peníze a současně vymýšlím, co dál, protože během září musím předložit žádosti o granty na ministerstvo kultury a magistrát – mají také své termíny a ty se nezastaví. Pak předjednávám s kapelami účast a během října máme program téměř hotový. Následuje další těžké období, kdy se pokouším získat peníze z komerční sféry. Což já moc neumím. Tak klobásy od Klimenta, pivo od Bernarda, chleba od Odkolků nebo dobroty od firmy Rybex, to jsem schopná domluvit a zaplať pánbůh za každého z nich. No, a potom už se pomalounku připravují webové stránky nového ročníku, jistí se propagace, píší smlouvy, finalizuje program, domlouvají technické věci jako zvuk, střecha, nájmy a podobně. Pak přijde na řadu etapa, kdy musím vymámit ze sponzorů jejich aktuální loga, což bývá strašná práce, hned poté se jde do tisku s plakáty a dalšími propagačními materiály, pak je třeba zajistit jejich distribuci a od půlky března to začne být opravdu žhavé a už se nezastavíte a neustále děláte něco kolem. Říkám často ‚se‘, ale možná to zvratné zájmeno není na místě, protože tohle dělám z větší části já. Mám grafičku, která mi připraví všechny materiály z podkladů, které napíšu, a mám i profesionální produkční, co se mnou dává dohromady program a pak už domlouvá konkrétní věci se skupinami, jako kdy, jak a kam mají přijet, čímž mi uvolňuje ruce. Čestným prezidentem Vyšehraní zůstává Wabi Daněk, ale těší mě, že dnes už má akce své jméno a nemusím mu pořád říkat: ‚Stando, zavolej do novin, jestli by někdo něco nenapsal, ty tam určitě někoho znáš‘, a že se novináři ozývají spíš sami. Taky mě potěšilo, že jsme letos dali na stránky počítadlo a zjistili obrovskou návštěvnost. V povědomí lidí je to pořád víc. Výběr akcí v Praze je ovšem široký, takže musíme hlídat termíny, abychom se s těmi stěžejními, jako je Mezi ploty v Bohnicích a další, nekřížili. Obecně chodí lidí spíš pořád víc, ale protože jsem trochu magor, tak také pořád rozšiřuji program, čímž jdou nahoru i náklady. Je pravda, že znám hodně muzikantů osobně, ale nemůžu toho zneužívat a říkat jim: ‚Jseš kamarád, tak to pro mě udělej za půlku‘. To můžete zkusit jednou třeba u prvního ročníku, ale ne víckrát. Taky je pro mě lepší koupit a zaplatit i drahé divadlo, než to pošetřit a nabídnout něco bez úrovně. Na druhou stranu mám v programu i kvalitní amatérská divadla, třeba Dividýlko Slaný Standy Berkovce. Ta jsou dobrá a navíc mi vyváží denní rozpočet.“
Kvůli financování festivalu se Martina Dimmerová stará i o gastronomii a provozuje během něj stánkový prodej občerstvení, který je v její režii. „Nabízíme v nich produkty od sponzorů a peníze pak jdou na muzikanty. Podobnou službu teď děláme pro Portu – když si seženou pivo, tak jim ho protočíme a dáme jim peníze. Jsem ráda, že Vyšehraní s Portou spolupracuje, protože za ni budu vždycky kopat. Letos se poprvé představila v Řevnicích a podle mě je na nové cestě, moc se povedla.“ Pořád dál I když festivaly zabírají Martině Dimmerové spoustu času, není to podle ní věc obživy a každý ročník si vydělá tak maximálně na režii – někdy je maličko v plusu, někdy v minusu a práce kolem něj nikdy nekončí.
„Když se koná, je to opravdu drsný, dopoledne jsem v kanceláři, odpoledne tam, řeším telefony, vstupenky, tisíce věcí, pobíhám za lidmi nebo sedím do čtyř do rána u počítače... Ale hrozně mě to baví, úplně strašně, a ačkoli si vždycky v listopadu říkám, že už se to nemůže příště podařit, tak se to zase udělá.“ Plánuje přitom ještě nějaké další obdobné projekty? „Jo. Určitě. Ale nemůžu říct víc. V září budu chytřejší.“
***
Když se festival koná, je to opravdu drsný, dopoledne jsem v kanceláři, odpoledne na místě konání, řeším telefony, vstupenky, tisíce věcí, pobíhám za lidmi nebo také sedím do čtyř do rána u počítače...
MARTINA DIMMEROVÁ Rodina: „Ano. Malé je osm, hraje házenou a teď je na letní herecké škole, udělala talentovky. Co já vím, třeba bude taky jednou vystupovat na Vyšehraní.“ Auto: „Brusinka. Seat Cordoba červená.“ Oblíbená hudba: „Můžu to říct jinak? Jediné, co neposlouchám, je Eva a Vašek, jinak poslouchám všechno. Jsem sportovec, a když někde s holkama po zápase paříme, tak už nám je jedno, co a kdo nám k tomu hraje. Folk, rock, bigbít i vážnou hudbu, všechno můžu.“ Volný čas: „Hraju ragby a házenou, házenou občas, ragby závodně, první ligu v Petrovicích, jakou také, když jiná není. Je to dobrý sport, dvakrát týdně večer máme trénink, tam se zmlátíme a je nám dobře.“ Oblíbená dovolená: „Moře. Jsem potápěč, vybavení – šnorchl.“
O autorovi| Jaroslav Krupka, redaktor LN