Ležel bezvládně obličejem k zemi a skoro nic nevnímal. Jen k němu jakoby z dálky doléhal klapot podpatků, šoupání podrážek a hluk ulice. Dav se valil po chodníku, nadouval se a smršťoval jako gigantická měňavka, která se přelévá z jednoho konce ulice na druhý. Spěchající les nohou v poslední chvíli před nečekanou překážkou na okamžik zaváhá a pak ji obezřele překročí nebo obejde. Zřejmě opilec či narkoman, možná srdeční nebo jiná zdravotní příhoda. Ostatně je to jedno. Kdopak se bude zabývat něčím, co jenom zdržuje v chůzi! Kdyby někdo přiložil ucho k jeho hlavě, uslyšel by mezi přerývaným funěním občasné zasténání. Jenomže nikdo se nezastaví, natož aby přikládal ucho. Les lhostejnosti dál překračuje ležící tělo. Tak se překračuje kláda, přes kterou je třeba se nějak dostat.
Tu se někdo přece jen zastaví, neboť člověk ležící na chodníku není věc zas tak úplně obvyklá a o povalující se trosku se nezakopává na každém kroku. Moralisté v ležícím opilci vytušili svou příležitost a dávají najevo převahu. Jak by ne, jim se to nemůže stát! Další sledují výjev pobaveně a sem tam utrousí nějakou poťouchlost. A zatímco jeden estét rozcupuje vatu svých pocitů a snaží se všemu přijít na kloub, zvratky a sople opilcovy se mísí s prachem chodníku a vytvářejí kašovité ostrůvky u jeho hlavy. Obecenstvo se tváří pohoršeně a obrací oči v sloup. Slečny si dávají před ústa kapesníčky.
Triumf lhostejnosti pojednou naruší starší muž. Poněkud rozpačitě vystoupí z hloučku čumilů a skloní se nad ležícím. Podhmatem kolem hrudníku se ho snaží uchopit oběma rukama a poté i zvednout. Pokus opakuje několikrát a vždy bezúspěšně. Břemeno je příliš těžké. Po několika bezvýsledných pokusech to vzdává. Postavit opilce na nohy je nad jeho síly. Všimne si, že ležící muž je zakrvácen v obličeji. Znovu ho pokládá na chodník, tentokrát na záda, a kapesníkem mu otírá potlučenou a špinavou tvář. Rozhlíží se kolem sebe, těká očima a očekává odněkud pomoc. Dav reaguje nejapnými poznámkami. Začíná mít trochu nepříjemný pocit, že se nějak ztrapňuje.
„Počkejte, pomůžu vám,“ je slyšet příjemný dívčí hlas. Pomoc v nouzi nejvyšší. Přichází jako na zavolanou, neboť muž se znovu pokouší zvednout zpité břemeno. Dívka hbitě přistupuje a oba dva se sklánějí nad ležícím. Spojenými silami se jim ho podaří zvednout. Drží ho pod pažemi a ustupujícím davem vlekou pryč.
„Toho znám,“ praví muž k dívce. Za opilcova vrávorání a pletení nohou na okamžik pohlédne do zajímavého profilu dívčiny tváře. „Je to zahraniční dělník a bydlí kousek odtud.“ Dívka se usměje, pokud jí to těžké břemeno dovoluje: „Zdá se, že jsme jediní altruisté mezi hejnem supů!“ „No, já bych to definoval méně pateticky,“ míní muž. „Spíš dva milosrdní samaritáni uprostřed moře nevšímavců.“ Tenhle podivný seznamovací rituál se mu začíná líbit. Konečně jsou na místě. V postranní uličce je ubytovna zahraničních dělníků. Oba se teď snaží opřít chlapa o stěnu dřevěné ubikace. Ten se začíná probírat k vědomí a kalným zrakem se nechápavě rozhlíží kolem. Mezi nesouvislým mumláním je slyšet zřetelné: „Čto eto, dobryje ljudi?“
„Zazvoňte na ten zvonek.“ Zatímco dívka zvoní, muž drží opilého, aby se mu nesesunul na zem. Vychází muž ve vatovaném kabátu, zřejmě předák party.
„Á, Nikolaj! Vožrályj opjať kak durak,“ je slyšet jeho měkkou ruštinu, zatímco pobaveně zírá na opilého soudruha. „Spasibo, továryšči,“ klaní se oběma. Ujímá se parťáka a oba potácivě mizí za dveřmi ubikace.
Muž s dívkou se ocitají sami a tázavě na sebe pohlédnou. Co teď? „Ten nám dal ale zabrat,“ směje se muž a otírá si pot z čela. „Děkuji vám, dobrý anděli,“ říká, „mohu vás pozvat na kafe?“ V očích dívky svitne porozumění. Odpolední špička minula a ulice se pomalu vracejí do obvyklého provozu. Na město se snáší déšť a lidé spěchají vyhledat nějaký úkryt. „Tamhle mají nejlepší kafe v celým městě,“ upřesňuje muž a ukazuje na světelný nápis Café Club. Než oba vstoupí, uchopí dívku za ruku. Je mu, jako by přijímal z její dlaně transfuzi dobrých pocitů. Souhlas s tím, co společně podnikli, a očekávání toho, co právě teď začíná.
O autorovi| podle příběhu Karla Krále napsal Jiří Kolář
