Středa 25. května 2022, svátek má Viola
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

V rauši z Drážďan do Prahy

Česko

Zlatý kořenáč romantika E. T. A. Hoffmanna ve zdramatizované a aktualizované podobě zdivočel

Divadelní úterý – Divoký kvas v květináči, živé slovo básníkovo a princeznina zpověď

Pro každou festivalovou dramaturgii je asi nejtěžší odhadnout, jak dílo, které vidí v domácím prostředí a v určitých kontextech, zafunguje jinde. Dramatizace novely Zlatý kořenáč E. T. A. Hoffmanna z drážďanské činohry, která v neděli popatnácté otevřela festival německého divadla, přenos do Prahy sice v zásadě přežila, ale cestou poztrácela víc, než by se čekalo.

Pochybnosti budí už výběr titulu, je otázka, zda je novela E. T. A. Hoffmana skutečně vhodná pro dramatizaci. Navzdory scénografii a celkovému výtvarnému pojetí, které se snaží o co největší zdivadelnění, je dramatizace v mnoha momentech lineární a deklamují se dlouhé pasáže původní literární předlohy. Na jevišti se sice stále něco děje, tyto výtvarně režijní ilustrace jsou sice pozoruhodné, ale jde o dramatičnost dodávanou zvenčí, s uměle vytvářenou vazbou na text.

Víc divácké empatie, než je obvykle třeba Režisér Sebastian Baumgarten převedl Hoffmanna ne snad přímo do současnosti, ale řekněme do 70. let minulého století, což by samozřejmě nevadilo, kdyby tato aktualizace směřovala k přesvědčivé výpovědi. Sedmdesátá léta začínají zřejmě být velkým inspiračním zdrojem – takže muži zde jsou navlečeni do odpudivých roláků, na nose velké brýle a dojde i na šusťák. Dívky mají jednoduché šaty a zlá čarodějnice dostala image někdejší americké aktivistky Angely Davisové. Je to možná apartní, ale jinak v téhle stylizaci nic moc nefunguje a české publikum bylo evidentně zaskočené tím, jak do romantické fantaskní pohádky režie napěchovala nepřeberně témat, k jejichž rozšifrování bylo potřeba více než běžnou dávku divácké empatie.

Režisér v programové brožuře festivalu vysvětluje, že Zlatý kořenáč je příběh z Drážďan, a mluví o svém porozumění městu a jiných souvislostech, v nichž ho vnímá. Také vidí paralelu mezi raným romantismem a dneškem a tou spojnicí mají být drogy, opojení a špioni. To je ale čistě jeho konstrukce a bohužel se nezdá, že by ji dokázal obhájit inscenačním řešením. Téma Drážďany prostě postrádá nadčasový rozměr – v jednotlivostech i v celkovém pojetí. Malý detail: kdo asi z českého publika pozná, že promítaná reprodukce rytiny z 18. století v úvodní scéně, která posléze groteskně ožije, představuje starý saský šlechtický rod Wettinů spojený s Míšní?

Samozřejmě že je tu velice efektní scénografie – na točně jezdí dvoupatrový mansion, jehož přední i zadní část má jinou podobu. Hojně se pracuje s působivými videoprojekcemi, ale opět – nic inovativního. Tam „dole“ je sektorová kuchyň s akváriem, nahoře zase džungle rostlin, kde zřejmě archivář Lindhorst pěstuje marihuanu. Dohromady je to zvláštní snový prostor, v němž se dějí samé podivnosti, vše je vykloubené, až šílené. Je to totiž svět v rauši, z nějž hrdina propadlý drogám nemůže uniknout. Je odsouzen žít za sklem, na něž marně cosi čmárá, aby unikl. Pokouší se o návrat k normálu, ale co chvíli je zpět a v ještě horším stavu – uvězněný v maličkých vitrínách, nahý a bezbranný. Takhle si režie vykládá základní zápletku Hoffmannovy povídky, kdy Anselm srazí staré bábě zelinářce na trhu v Drážďanech kořenáč a vstoupí jako Alenka do říše divů. Zamiluje se do hada, který, jak se ukáže, je dcerou archiváře, pro něhož musí nebohý student přepisovat lejstra. Ten je ovšem ve skutečnosti salamandrem z bájné Atlantidy, který se smí vrátit, až své dcery provdá. Tomu chce zabránit Anselmova milá Veronika a povolá si na pomoc čarodějnici...

Režie ale přes Hoffmanna stále víc a víc hrne nesrozumitelný balast a jde si svou cestou, až začíná být skoro nemožné se v té bobtnající směsi vyznat. Těžko říct, jak si vyložit scény, kdy se zničený a blekotající Anselm válí nahý v písku – že by Amerika, Irák a mučení vězňů? Nakonec jsme už na hony daleko od křehké a tajemné pohádky, korunu všemu pak dá vnesení motivu ničivého náletu na Drážďany v roce 1945 s autentickými vstupy pamětníků.

Samozřejmě že němečtí herci, jak už jsme se mohli mnohokrát přesvědčit, naprosto oddaně slouží celku a vklad herecké energie je úctyhodný. Svlékají se, laškují s živým hadem, který je nepříjemně obtáčí, zodpovědně a bez mrknutí oka o své tělo rozbíjejí syrová vejce, která se slizce roztékají. Jenže kvůli stálému kvasu na jevišti skoro ani nemají možnost nějaké postavy vytvořit. Přesto si dovedu dobře představit, že v Drážďanech tahle inscenace má svůj smysl a tamější publikum oslovuje. Zda je přenosná, si nejsem jistá, ale na druhé straně je dobře, že se na festival dostala. Jak je vidět, není třeba tolik se bičovat nad stavem domácího divadla. Tím spíš, že srovnání domácích scén s činohrou v Drážďanech, tedy divadlem z bývalého východního bloku, je určitě souměřitelnější než s německými špičkami, které k nám přijíždějí z někdejší západní části.

E. T. A. Hoffmann: Zlatý kořenáč

Režie: Sebastian Baumgarten Scéna: Kathrin Frosch Kostýmy: Ellen Hofmann Staatsschauspiel Dresden na Pražském divadelním festivalu německého jazyka, Národní divadlo, Praha, 7. 11.

Tam „dole“ je sektorová kuchyň s akváriem, nahoře zase džungle rostlin, kde zřejmě archivář Lindhorst pěstuje marihuanu. Dohromady je to zvláštní snový prostor.

Autor:

V předdůchodu si odpočinu a pak se uvidí. Možnost, o které se moc neví

Premium Má do penze pět let a je v předdůchodu na tři roky. Na víc totiž nemá naspořeno. Že to nejde? Ale ano. Legislativa to...

Mami, ty se uzdravíš! Jana Vránová o synově cestě do NHL i boji s rakovinou

Premium Před sedmi lety si prožila peklo. Bojovala s rakovinou lymfatických uzlin a nevěděla, jak to synovi, hrajícímu tehdy...

Půst, občas večeře, čtyři kávy denně. Jak jíst podle výživového poradce Havlíčka

Premium Strava ovlivňuje nejen naši váhu či kondici, ale i náladu a zdravotní stav. Ostatně až dvě třetiny všech nemocí mají...