Než odjela do Spojených států, nikdy jí to nepřipadalo divné. Od té doby, co se vrátila z ročního studia na střední škole v Michiganu, se ale sedmnáctiletá Anna Grosmanová vždycky trochu podiví, když některý z učitelů pražského gymnázia, které navštěvuje, použije zavedeného povelu: pište si.
„Není mi jasné, proč si máme všichni psát do sešitu to samé. Nebylo by praktičtější, kdyby nám to rozdali namnožené?“ Znám jen jednu spolužačku, která dokázala postoupit O tom, že výuka v amerických školách vypadá trochu jinak než u nás, už toho bylo napsáno hodně.
To, o čem bude v hodině řeč, dostanou žáci většinou předem, aby se zorientovali a pak mohli už jenom reagovat nebo procvičovat. „My třeba v Michiganu celý měsíc pitvali ve dvojicích kočku napuštěnou formaldehydem, což bylo strašně zajímavé,“ konstatuje Anna.
Kdyby bývala neodjela, chodila by dnes do čtvrtého ročníku a na jaře by ji čekala maturita. „Jenomže to bych musela udělat rozdílové zkoušky,“ vysvětluje důvod, proč bude maturovat až o rok později.
Otázka návaznosti studia je s množícími se výjezdy středoškoláků do ciziny stále aktuálnější. Vrátit se po roce do stejného kolektivu, který před rokem opustil, se nepovede zdaleka každému.
„U nás ve škole se o to letos pokusil jen jeden ze čtyř, kteří vyjeli, ale neuspěl,“ říká Anna. „Z deseti předmětů, z nichž dělal rozdílové zkoušky, v devíti uspěl, ale ztroskotal na fyzice. Ve skutečnosti znám jen jednu spolužačku, která to dokázala, ale ta se důkladně připravila. Polovinu předmětů se naučila, ještě než odjela, a udělala z nich zkoušky předem. Na zbytek si nechala posílat materiály do Ameriky, takže tam vlastně tak trochu studovala dvě školy najednou.“ Najít předměty s podobnou náplní je v podstatě nemožné Sama Anna odjížděla už s tím, že se vrátí o ročník níž. Ani to ale není bez rizika: „Kdyby neměli v ročníku pode mnou volné místo, nemuseli mne vzít zpátky. Když jsem odjížděla, musela jsem písemně souhlasit s tím, že pokud neudělám postupové zkoušky do ročníku, do něhož mne škola přijala, jsem ochotna hledat si místo na jiném gymnáziu. Naštěstí ve třeťáku jedno místo bylo.“
Ředitel pražského gymnázia Štěpánská Milan Štěrba připouští, že v jeho škole studenti, kteří se vracejí z ročního studijního pobytu v USA, nastupují spíše do nižšího ročníku než do svého bývalého. „Letos jsme měli dva případy žáků, kteří se pokusili udělat rozdílové zkoušky, z toho ale uspěl jen jeden. Ten druhý měl přitom ve Spojených státech velmi dobré výsledky, dostal několik medailí, a dokonce nabídku stipendia. U nás to ale na postoupení nestačilo.“
Podle ředitele Štěrby nelze dost dobře srovnávat nesrovnatelné. „Snažili jsme se najít předměty, které mají podobnou náplň, abychom je mohli u nás uznávat, ale možné to je více méně jen v anglickém jazyce, něco by se dalo uznat z dějepisu a něco ze zeměpisu. Většinou jsou ale naše nároky vyšší než v běžných amerických středních školách.“
Ředitelka pražského Gymnázia nad Štolou má jiné zkušenosti. Ano, i od ní ze školy jezdí každý rok někdo studovat do ciziny. Jen jednou se však stalo, že musel student nastoupit při návratu o ročník níž. Většinou udělají úspěšně rozdílové zkoušky a pokračují bez ztráty roku. Posíláme za svými studenty studijní materiály i testy Soukromé gymnázium PORG posílá své studenty na studijní pobyty dokonce z vlastní iniciativy, a to jak do zemí EU, tak i do Spojených států. Nebývají tam vždycky celý rok, ale roční pobyt třeba v USA nebývá úplnou výjimkou.
Škola přitom prakticky vůbec nepočítá s eventualitou, že by student po návratu opakoval, tedy že by nepokračoval ve studiu v původním časovém plánu a se třídou, do které chodil před odjezdem.
„Přirozeně, že z některých předmětů musejí rozdílové zkoušky dělat, ale nestává se, že by je neudělali, protože my jsme s nimi během jejich pobytu v zahraničí ve stálém kontaktu, posíláme jim učební materiály a někteří dělají i některé naše testy,“ říká ředitel PORG Václav Klaus. Přístup škol k těm, kteří tráví nějaký čas v cizině, není, jak vidno, všude stejný.
Pokračování na straně 27
Dokončení ze strany 25
„Jsou školy, ale spíš jednotliví učitelé, kteří prostě nemají rádi, když chce člověk u nich dělat zkoušku, aniž by byl fyzicky přítomen výuce,“ míní Anna. Zároveň ale připouští, že dostudovat například za prázdniny to, co se spolužáci učili deset měsíců, není jen tak. „Ten spolužák, co rozdílovky neudělal, se netajil tím, že se sice učil hodně, ale opravdu porozumět všemu, co měl nabiflované, se mu ve skutečnosti nepodařilo.“
Sama o rok delšího studia nelituje: „Ta zkušenost byla skvělá. Už jenom fakt, že si mohla vybrat šest předmětů, kterým se chce v daném ročníku věnovat, ji fascinoval. Vedle chemie, biologie, anatomie a anglické literatury si zvolila taky drama a orchestr. Učí se totiž pět let na flétnu, a pracovat denně s orchestrem byla pro ni naprosto jedinečná zkušenost. A to nejen muzikantská.
Když má srovnat způsob výuky na gymnáziu v Česku a na střední škole v USA, říká, že pro ty, kdo mají nějaký konkrétní cíl (například vyniknout v biologii), je americká škola, a to i ta státní, efektivnější. Kdo chce, dostane příležitost naučit se hodně a zajímavým způsobem. Kdo ale nechce, může projít státní střední školou téměř nepoznamenán. Česká gymnázia jsou podle Anny naopak stavěná pro studenty nevyhraněné. Nutí je totiž učit se všechno, navíc všechno na stejné úrovni náročnosti.
