Voskovcovi s Werichem se stalo nejhorší, co může autorskou a hereckou dvojici potkat. Publikum si z nich udělalo legendu. Z Voskovce kultivovaného gentlemana s mezinárodním espritem, emigranta, úspěšného broadwayského herce. Z Wericha moudrého klauna, herce-filozofa, ikonu kanceláří, která z doma vyráběných plakátů hlásá „Když už člověk jednou je...“ Výbor korespondence, který letos začal vycházet (brzo má přijít i závěrečný díl z doby normalizace), naštěstí ukazuje skutečnější podobu tvůrců Osvobozeného divadla. V mnohém překvapivou.
Hlavní dojem, který jazykově a stylisticky vytříbené dopisy dvojice V+W ve čtenáři možná zanechají, je otevřenost. Někdy si posílají anekdoty, někdy životní zážitky, ale velmi často jsou sami k sobě i ke svému okolí kritičtí a nesmlouvaví.
Tu do dopisů proniká hravé filozofování: „Jakmile se vyskytne hlava, která v sobě má něco jiného než nasráno, vymyslí pravdu. Kterou příští hlava pozmění, případně popře. Když je takových hlav za pár sto- či tisíciletí několik veletuctů, vytvoří spolu s miliardami hlav dobytčích, jež je obklopují, jakýsi tovar či útvar, kterému se říká kultura...“ Jindy si jazykem, kterému rozuměli jen oni dva, jazykem z dob Osvobozeného divadla, poskytují aspoň na dálku duševní podporu: „Tvá pokračující rmutnost a blues mne sere. Trvá to už moc dlouho. To se ale ví, že je mi tě líto, probošte s proboštem, kudlanko s kudlankou - ale radši bych něco udělal konstruktivního, abych tě z toho vytrhnul.“ Nebo vzpomínají na společné časy: „A tak mi to nějak strašlivě znásobeno připomenulo ten večer ve Velharticích, který mne už půl života pronásleduje, jako by to bylo včera, kdys mne poprvé a naposledy přiměl k tomu, abych se účastnil honu, a já dokonce i postřílel pár koroptví - a byl skvostnej ranej podzim a Hitler nám zkazil nádhernou večeři amy po ní hned odjeli do Prahy a nezastavili se od té chvíle až na River Drive. A ten útěk vlastně trvá pořád...“ Jan se zmenšil Největším překvapením korespondence, kterou k vydání připravil spolupracovník Romana Jacobsona, spolutvůrce exilového časopisu Skutečnost a ceněné revue Cross Current, Ladislav Matějka, budou asi dopisy Jiřího Voskovce. Werich nezůstává nic dlužen své pověstné jazykové i myšlenkové vytříbenosti a košatosti, Voskovec má mnohem více poloh, než jaké s ním zatím bývají spojovány. Objevuje se tu Voskovec duševně komplikovaný, Voskovec hledající místo v americkém showbyznysu, Voskovec, který v roce 1945 zůstal ještě rok v Americe, protože se rozváděl a docházel na psychoanalýzu, Voskovec, který svá trápení překonával až do třetího sňatku. Pak se jeho dopisy zklidňují, a on se místy dokonce stává Werichovým rádcem a podporou.
Například když v 60. letech Werichova žena nevydrží náročný vztah: „Jeník se změnil, opevnil se čínskou zdí, mlčí a nemohu se s ním v ničem domluvit. To jsem si vysloužila na starý kolena. To, že má baletky, mi na mou duši nevadí, žárlení už mám dávno za sebou, jen nemohu pochopit jeho zarputilé chování.“ A Voskovec, aniž by radil, domlouval či soudil, píše příteli: „Je to mizerie, že nemůžete se Zdeničkou najít nějakej modus vivendi. Jste holt velice silné povahy oba, a za ta desetiletí se musela nahromadit spousta hořkosti.“ Když se však s Werichem setká v roce 1968, referuje Voskovec jeho ženě do Prahy: „Jan se zmenšil. Je pln zloby, pohrdání a hloupého zaujetí.“
Dvojice V+W dokonce několikrát uvažuje o další spolupráci. Probírají variantu společné knihy i společného filmování. Před srpnem 1968 kromě možnosti, že by Voskovec režíroval v Činoherním klubu, nejčastěji zvažují nabídku režiséra Kadára. Werich ale vysvětluje Voskovcovi, že co se Kadára týče, „je to mistr maření času, příležitosti, procrastinátor (louda) par excellence, nebich, básník ničema, muž, který nemůže bez toho druhého, Klose, nikdy nic udělat.“ Voskovec brzy dospěje k podobnému závěru.
Nejen Werichovi ve vnitřním exilu docházela trpělivost a velkorysost. Také Voskovec za mořem na pohled vlídně a přátelsky hostil stále častější návštěvy z Prahy, ale skutečný respekt si u něj vysloužili nemnozí: „Jedno ti povím, skutečně mladý bohatýry poznám. Havel mi imponuje. A Topola ctím a miluju. A i Šlitra mám moc rád. Mám pocit, že se s tím Suchým zmenšuje.“ Mají být viděni Svou korespondenci podle náznaků psali s vědomím, že možná jednou bude vydána. Werich si navíc byl vědom toho, že se z V+W stává mýtus, který mohou polidštit jedině zase oni dva svou vlastní společnou prací. „Voskovec a Werich jednou viděni, přestávají být mythem. Ale když mají být viděni a trumfnout svůj myth, pak to musí něco bejt, a to se nedá vymyslit přes oceán.“ Ale nakonec, jediné, co dnes může „trumfnout“ jejich mýtus, je právě na dálku vedená korespondence. Z ní totiž vycházejí jako skuteční lidé, ne jako legendy.
Pro korespondenci hlasovali Alexander Balogh, František Dryje, Edgar Dutka, Martin Groman, Jan Halas, Antonín Jelínek, Vladimír Just, Ludvík Kundera, Václav Luks a Jan Rejžek. Rozhovor s Ladislavem Matějkou LN publikovaly 13. 3. 2007. Marta Švagrová recenzovala druhý díl korespondence v LN 19. 11. 2007.
***
KNIHA ROKU
Korespondence I a II
Jiří Voskovec a Jan Werich
Edici připravil Ladislav Matějka. Vydal Jiří Tomáš - nakladatelství
Akropolis ve spolupráci s nadací Jana a Medy Mládkových,
Praha 2007. 352 a 504 stran.
VÝSLEDKY ANKETY
1. JIŘÍ VOSKOVEC
a JAN WERICH
Korespondence I/II (Jiří Tomáš
- Akropolis, Nadace Jana
a Medy Mládkových) 10 hlasů
2. VLADIMIR NABOKOV
Dar (Paseka) 9 hlasů
3.- 4.
VÁCLAV HAVEL
Odcházení (Respekt
Publishing)
JIŘÍ SÁDLO
Prázdná země. Listopadová
část roku (Dauphin) 7 hlasů
5.-6.
LUDVÍK VACULÍK
Hodiny klavíru (Atlantis)
PUTOVÁNÍ ZA SVATÝM
GRÁLEM (Triáda)
6 hlasů
7. - 9.
ALBERTO MANGUEL
Dějiny čtení (Host)
MICHEL HOUELLEBECQ
Elementární částice
(Garamond)
KAREL VI. SCHWARZENBERG
Torzo díla (Torst)
5 hlasů
10.-19.
VÁCLAV CÍLEK
Borgesův svět (Dokořán)
EDVARD MUNCH. BÝT SÁM
(obrazy - deníky - ohlasy)
(Arbor vitae)
PETR PLACÁK
Fízl (Torst)
MICHEL HOUELLEBECQ
Možnost ostrova (Odeon)
NOVOZÁKONNÍ
APOKRYFY III: Proroctví
a apokalypsy (Vyšehrad)
PAVEL ŠVANDA
Paměť esejisty (Atlantis)
EMIL JULIŠ
Pod kůží (Dybbuk)
ZBYNĚK HEJDA
Sny... (Revolver Revue)
TOMÁŠ HALÍK
Vzdáleným nablízku (NLN)
PETR NIKL
Záhádky (Meander)
4 hlasy
