Svému průvodci jménem Bo (studoval ve Velké Británii, a proto jako jeden z nemnoha Číňanů perfektně vládne angličtinou) jsem si totiž vymínil, že tu fabriku chci vidět. Pracuje v ní na 450 tisíc lidí, což je těžko představitelná masa, a továrnu nebylo možné během mé cesty skrz průmyslovou zónu v Šen-čenu vynechat.
Vlastně sloveso stojím tu není na místě, máme hodně naspěch. Potíž je v tom, že právě v těchto továrnách Foxconnu spáchalo letos sebevraždu 12 zaměstnanců, kteří tak reagovali na tvrdé podmínky, jež tam panují. A od té doby tady novináře nemají příliš v lásce. A to ani před branou. Což si uvědomuje i Bo a nenechá mne vystoupit samotného. Vylezeme tedy z auta oba. Já se snažím vyfotit aspoň vjezd do továrny, Bo stojí vedle mne a tiše trpí. Okamžitě se na nás přilepily oči desítek lidí z ostrahy. Made in China Do dvou ze tří největších čínských průmyslových zón, Šen-čenu na jihu a následně Tchien-ťinu na severu země, jsem se vydal s cílem vidět na vlastní oči místa, odkud pochází většina spotřebních předmětů současnosti – od umělých květin po proudová letadla. Týden strávený v těchto zónách mě utvrdil v tom, že Čína má šanci stát se ekonomickým centrem světa. Možná v následujících letech bude trpět určitými nemocemi způsobenými obrovskou realitní bublinou či nadměrným růstem hospodářství, ale cílevědomost, pracovitost a vědomí odpovědnosti u všech lidí, se kterými jsem se setkal, působily až děsivě. Bizarnější kombinaci komunismu na nejvyšší úrovni a kapitalismu si lze jen těžko představit.
Ale od začátku. Rozhlédněte se kolem sebe a zkuste najít věc, která nepochází z Číny. Plazmová televize visící na zdi, luxusní golfový bag v rohu, hrníček, ze kterého pijete kávu, počítač, na kterém váš syn hraje hru, židle, na níž sedí, květináče na oknech, záclony, značkové oblečení visící ve skříni. To vše pochází s velkou pravděpodobností z Číny.
Že se mýlím? Že svetr pletla babička loni k Vánocům a vaše žena si halenky šije sama? Nepletu se, zkuste zjistit, odkud pochází materiál, který používají. Kde se vyrábí knoflíky, kde bavlna či hedvábí na výšivky. Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když odhadnu, že materiál je z multietnické západočínské provincie Sin-ťiang, obývané například odbojnými Ujgury, a zpracovala jej jedna z více než osmi tisíc továren rozesetých po celé Číně. Tak co, našli jste něco nečínského? Že za okny odklízí sníh traktory John Deere? Symboly americké kvality, jejichž zakladatel se proslavil výrokem: „Nikdy bych nepropůjčil své jméno výrobku, který by v sobě neměl to nejlepší, co ve mně jest.“? Možná, že s kvalitou nehnuli, ale vyrábějí je u severočínského města Tchien-ťin v průmyslové zóně TEDA.
Nechci, aby to působilo moc depresivně, ale vězte, že ani váš nový iPhone 4G není americký výrobek. Do celého světa jej chrlí továrny Foxconnu z průmyslové zóny u města Šen-čen na jihu Číny. Tedy továrny, před nimiž právě stojím a přemýšlím, jestli v těch kamionech mířících do několik desítek kilometrů vzdáleného přístavu jsou iPhony a iPady určené pro nenasytný evropský a americký předvánoční trh.
Moc dlouhou dobu však na přemítání nemám, nechci Bo trápit, tak rychle nasedáme zpět do auta a jedeme pryč. Z centra Šen-čenu, posetého 60patrovými věžáky, jsme do průmyslové části jeli přes hodinu. Hlavní silnice města má víc než sto kilometrů a na jejím konci nás už obklopují jen továrny a panelové domy, ve kterých miliony zaměstnanců místní fabrik a firem bydlí. Od továrny Foxconnu míříme k místu, kde se koncentruje mimopracovní život. „Tady se život soustředí okolo bran do jednotlivých závodů. Tady jsou banky, obchody a restaurace. Část lidí, kteří v Šen-čenu pracují, bydlí v ubytovnách přímo v areálech závodů, část v panelácích okolo,“ popisuje Mikhail Nikitin, manažer pracující ve finančnictví, který v Šen-čenu již několik let působí.
Výš postavení lidé v továrně mají štěstí, bydlí po čtyřech, dělníci v místnostech po dvanácti i více. Ubytování se prý fabriky snaží zlepšovat, od aféry se sebevraždami dělníků měly růst i platy. Podle místních lidí Foxconn sebevraždy dost poškodily, podmínky tam mají dělníci tvrdé, ale rozhodně prý tento podnik nepatří mezi nejhorší zaměstnavatele. „Dělníci brali okolo 900 juanů (necelé tři tisíce korun měsíčně), nyní to stouplo k 2500 juanů. Oni žijí a bydlí v továrnách a v jejich okolí, a dokážou až polovinu tohoto příjmu ušetřit a přivézt domů rodině,“ uvádí Nikitin.
U bran závodu, kde se po práci lidé scházejí, dokáže být pěkně živo. Lidé sedí v restauracích, hlasitá hudba z řady prodejen láká k nákupu nejnovějších mobilních telefonů. „Číňané rádi sdružují své prodejny v takové klastry. Konkurenční prodejci například elektroniky, nábytku nebo oděvů seskupí své prodejny vedle sebe a co nejhlasitější hudbou lákají zákazníky,“ dodává Nikitin. My jsme na místo dorazili dopoledne, na ulici postává jen několik prodejců, kteří se připravují na odpolední mumraj.
Čínská kopie Stejně jako v centru města, i tady je řada obchodů s elektronikou. Nabídka je nepřeberná, jako v nejlepších evropských obchodech. Ceny, možná překvapivě, zrovna k nákupu nelákají. Přestože řada ledniček, praček, iPhonů i televizí se vyrábí několik set metrů odsud, levné to zdaleka není ani v porovnání s evropskými cenami. Vzhledem k tomu, že jsme ve značkovém obchodě, jsou tu v nabídce všechny čínské (světové) značky jako Panasonic, Philips, Whirlpool, Apple, Electrolux.
Pokračování na straně 14
V zemi pana Ni, ze které běhá mráz po zádech
Pokračování ze strany 13
Jediný rozdíl oproti běžnému evropskému čtyřpatrovému obchodnímu domu je, že při nákupu si tady můžeme vyjednat slevu.
Začínají se již prosazovat i místní firmy, které již dosáhly takového stupně kvality, že mohou konkurovat i zahraničním. Část prodejní plochy v přízemí je věnována místní značce Haier. Televizemi této značky je vybaven například hypermoderní pekingský letištní terminál 3, který postavili kvůli olympiádě. Počítače této značky používají i místní firmy. A právě počítače značky Haier, jako by z oka vypadly výrobkům americké společnosti Apple, vystavených o několik metrů dál. Jen Apple má bílo-černou kombinaci, Haier černo-bílou.
„Číňané nepovažují kopírování za něco špatného, nebo dokonce trestuhodného. Naopak, pro ně je to důkaz toho, že umí výrobek udělat stejně jako ta vysoce oceňovaná zahraniční firma,“ říká Bo. Navíc nemusejí výrobek složitě pitvat. Vzhledem k tomu, že všechny produkty se v okolí vyrábějí, lze jednoduše okopírovat celou výrobní linku a výrobní postup.
Kopie Hongkongu Příznačné je, že i jeden z hlavních strůjců současného čínského ekonomického zázraku, tedy samotné město Šen-čen, je rovněž kopií. Původně byl jen malou rybářskou vesničkou ležící na jihu Číny, v roce 1980 však centrální vláda rozhodla, že je třeba provést hospodářské reformy a Šen-čen, první průmyslová zóna v zemi, se měl stát kopií Hongkongu, vzdáleného jen několik kilometrů. Jak z vizuálního hlediska, tak hospodářského. „Nejdříve se začalo s rozvojem v Šen-čenu, hned nato v Šanghaji, třetí hlavní průmyslovou zónou se stal o čtyři roky později Tchien-ťin, ležící jižně od hlavního města Pekingu,“ vysvětluje profesor z Nankai University Cung-šeng Čchen. „První dvě zóny rostly opravdu velmi rychle, takže vláda postupně upnula svůj pohled to Tchien-ťinu a rozhodla posílit tuto zónu tak, aby výroba byla rozložena po celé zemi,“ dodává Cung-šeng Čchen. Růst v Šen-čenu byl opravdu rapidní. Na místě rybářské vesnice vyrostlo během 30 let město s deseti miliony obyvatel, rozkládající se na dvou tisících kilometrech čtverečních, což je čtyřnásobek rozlohy Prahy.
V Číně překvapí tři věci – obrovský hlad po spotřebě, ekologie jako téma akcentované médii i lidmi možná silněji než v Evropě a hladké silnice. Podpora ekologických způsobů získávání elektřiny může znít jako paradox, protože Čína svými exhalacemi děsí celý ekologicky smýšlející svět.
Přesto když se bavíte s jakýmkoli vyšším úředníkem, vypočítává, kolik tisíc solárních panelů již bylo nainstalováno, kolik nových větrných farem vzniklo. „Nyní se na ekologii opravdu hodně zaměřujeme. Například v Tchien-ťinu máme 300 slunečných dní v roce, což musíme využít. Potřebujeme čistou energii,“ popisuje Čchen. Centrální čínská vláda rozhodla, že do obnovitelných zdrojů se bude v následujících letech investovat v přepočtu 15 bilionů korun. To, že se investice již rozeběhly, pozná i běžný Číňan jezdící po silnici. Lampy, které je osvětlují, jsou totiž na nových tazích velmi často osazeny solárními panely a napájí je elektřina získaná ze slunce.
Když už jsme u silnic, neodpustím si jednu poznámku. Po Šen-čenu a jeho okolí jsem najezdil stovky kilometrů, nezaznamenal jsem jediný výmol či rozbitou silnici. Je to tím, že tady nemají zimu, říkal jsem si, pamětliv argumentů českých stavebních firem. Poté jsem se přesunul na sever, kde mrzlo až praštělo, ale na silnicích – od osmiproudých dálnic po dvouproudé „okresky“ – není zase žádná díra. Žádný výmol, prostě ty silnice a dálnice jsou hladké jako led. Nevím, jak je to možné, ale evidentně to možné je.
Ještě silnějším tématem než ekologie však je soukromá spotřeba. Lidé málo nakupují a vláda rozhodla, že budou v následující pětiletce, jež začíná v lednu, nakupovat mnohem víc. Číňanů je hodně a země je velmi závislá na exportu. To je třeba změnit, rozhodl Peking.
Pokud se něčím čínská centrálně řízená ekonomika liší od zkušeností sovětských či československých, tak možná tím, že tady ta globální rozhodnutí velmi rychle uvádějí v praxi. Závazek byl přijat a pracovat se na něm má začít od ledna. Již v průběhu letošního roku dostaly čtyři společnosti zajišťující spotřebitelské půjčky, mezi nimiž je jako jediný zahraniční i český Home Credit, licenci a začnou masivně operovat po celé zemi.
Pobočky bank, jako jsou Standard Chartered, Citibank či HSBC, rostou také jedna za druhou, není tedy důvod se domnívat, že by se klíčový plán 12. pětiletky neuvedl v život. Pro většinu především starších Číňanů je stále nepředstavitelné, aby se byť minimálně zadlužili, to ti mladší z velkých měst si s tím už hlavu příliš nelámou.
„Nic takového jako malá půjčka tady neznají nejen běžní spotřebitelé, ale ani obchodníci. Proto když jich to v některém městě několik desítek zkusí, zjistí, že to funguje, a oni díky tomu mohou prodávat dražší telefony či ledničky, masivně se na to vrhnou. Spotřeba je tady v současné době něco jako nové náboženství,“ říká Nikitin.
Ubrzdí to?
Ležím v pokoji v centru Šen-čenu a nemohu spát. Pod okny totiž nepřetržitě jezdí pracovní stroje, buší tam nějaké kladivo. Je sice po půlnoci, ale to tady nikomu nevadí. Všude okolo mě jsou 60patrové budovy a každé volné místo, kde ještě nic nestojí, je staveništěm. Jak jsem se dozvěděl, staví se tu vysokým tempem – jedno patro týdně.
Od projektu po nastěhování firmy do nových prostor v 60. patře budovy prý uběhne jeden rok. Tento boom prožívají téměř všechna velká čínská města, kde ještě zbylo nějaké místo, což děsí řadu světových, ale i místních ekonomů tak, že nemohou ani spát. Kvůli tomu, že se v Číně vyrábí většina věcí běžné spotřeby západní civilizace, má vývoj této ekonomiky obrovský vliv na Evropu i Ameriku.
Austrálie nepoznala krizi díky tomu, že ukrajuje svou na nerosty bohatou zemi a odváží ji po tunách na sever, takže dopad případného problému čínské ekonomiky by vskutku byl globální. Z pohledu čínských ekonomů však výhoda centrálně řízené ekonomiky spočívá v tom, že trhu je možné poručit. Jestli je to dobře, nebo špatně, se dozvíme během několika let. Ale jisté je, že místní banky dostaly například příkaz zastavit půjčky na spekulativní development. Připravují se i další opatření. Pokud se expanzi na realitním trhu čínské vládě nepodaří zastavit, může Čína podle některých ekonomů čelit vážným problémům. Například podle ekonoma Jamese Chanose totiž stavebnictví tvoří až 60 procent čínského HDP a poptávka už vázne. Rozděl a podnikej Zatímco stavebníci mohou mít obavy, průmysl, zdá se, jen kvete. Původně tři hlavní průmyslové zóny dostaly během let další následovníky. Dá se říct, že každý region v Číně má nejméně jednu. Mířím z Pekingu do další z nich, jmenuje se TEDA, která se nachází u města Tchien-ťin. Sedím ve vlaku, který sviští 350kilometrovou rychlostí. a dívám se na pohádku o Krtkovi a jeho kalhotkách, kterou promítají na displejích ve vagonu. Prý je tu tenhle český animovaný film velmi populární. Autem by cesta trvala okolo čtyř hodin, vlak, vyjíždějící ze supermoderního nádraží, ji zvládne za 40 minut.
Krajina okolo je poměrně bezútěšná, je znát, že expanze průmyslu si dokáže vybrat svou daň. Dráha rychlovlaku není vedena po zemi, ale několik metrů nad ní. Souprava v podstatě jede po nekonečném mostě, což je velmi důmyslná strategie. Paralelně s tratí, po které jedeme, se staví další.
Pokračování na straně 15
Dokončení ze strany 14
Z jedné strany je již dokončena a stavebníci i stroje postupují pomalu do vnitrozemí, jako by skládali obří lego. Na piloty zasazené v zemi kladou obrovské prefabrikované odlitky a z nich skládají dráhu. Ambiciózní cíl stanovil, že těmito pohodlnými rychlými vlaky se propojí všechna důležitá města a průmyslové zóny v zemi.
Na minutu přesně přijíždíme na nádraží v zóně a je patrné, že zde role centrální vlády do značné míry končí. Ta totiž stanoví jen základní mantinely fungování ekonomiky. Z komunistů, kteří na sjezdech stanovují a přijímají úkoly pětiletky, se rázem stávají kapitalisté. A pěkně ostří, protože i sem pronikla konkurence. „Naši přátelé jsou zároveň našimi největšími konkurenty. My tady na severu soutěžíme právě s těmito našimi přáteli z jihu,“ říká velmi diplomaticky viceprezident severočínské zóny TEDA Ni Siang-jü. Při rozhovoru s panem Ni sedíme v jeho kanceláři naplněné dýmem z cigaret. Zapaluje doslova jednu od druhé. Když mu nejde otevřít nová krabička cigaret, jeden z pěti lidí, kteří rozhovoru asistují, okamžitě vyskakuje, aby pomohl kýženou cigaretu z obalu dostat. „Nedáte si jednu,“ nabízí mi pan Ni pohostinně. Po záporné odpovědi se sarkasticky usměje a vysvětlí mi, že rakovina plic je pověra, kterou si vymysleli evropští lékaři. Prý nemám mít strach, ať si klidně vezmu. Vzhledem k tomu, že se jedná o poměrně starého člověka, který celý svůj život prožil v prostředí naplněném neskutečným množstvím exhalací z továren a cigaretového kouře, možná na tom něco bude.
Musíte být čerství a hladoví Jinak pan Ni působí jako zjevení. V podstatě řídí firmu, která v loňském roce investovala do svého rozvoje v přepočtu 1,5 bilionu korun a v následujících pěti letech plánuje investovat dalších šest bilionů. Během hodinového rozhovoru jsem získal pocit, že by jej do svého managementu okamžitě zaměstnala jakákoli globální korporace a její generální ředitel by za to dostal mimořádnou prémii. Taková firma by si tím však zadělala na jeden problém, jeho nároky by zcela určitě zaměstnanci odmítli snášet. „Když trénuji své lidi, vždycky jim říkám: Musíme se dívat na to, co bude v budoucnu. Nové ideje přinášejí nové věci. Nemůžete mít žádný volný čas, ten si budete užívat až v důchodu. Teď musíme pracovat a učit se od zahraničních firem a podnikatelů, to jsou naši učitelé. Musíte být čerství, hladoví po informacích, jako studenti v prvním ročníku vysoké školy,“ křičí a okolosedící pětice mladých asistentek a asistentů tiše přikyvuje. „Pamatujte si, že všechno se mění. Každý produkt se mění, zárodek té změny je už v době, kdy produkt vzniká,“ říká mi důrazně. Vzhledem k tomu, že sedím uprostřed oblasti, kde denně vznikají miliony nejrůznějších produktů, nemám důvod mu nevěřit.
Zóna, kterou řídí, prošla v uplynulých letech překotným rozvojem. Vznikla tak, že si na její vybudování vzalo město Tchien-ťin úvěr 300 milionů jüanů. „V současné době je místní HDP na člověka 40 tisíc dolarů, celkový objem produkce místních podniků činí letos 500 miliard jüanů (1,5 bilionu korun),“ vysvětluje Ni. V současné době v ní působí přes sto firem z první světové pětistovky (měřeno žebříčkem časopisu Forbes). A to je karta, kterou se snaží vytáhnout proti svým přátelům, konkurentům z jihu. Každá z těchto obřích firem totiž nemůže celé své výrobky dělat sama a váže na sebe spoustu dodavatelů. „Ty vedoucí světové společnosti, které tady jsou, s sebou přivedou obrovské množství dalších firem. Nyní takových subdodavatelů máme okolo tisícovky. Jen Toyotě dodává okolo 300 různých firem, to samé platí o Motorole, Samsungu, ale i hlavních čínských společnostech,“ říká.
Češi by mohli závidět Je zvláštní, že přestože používá značné množství frází o „následování zákazníků“, „dělání správných věcí ve správnou dobu“ či „zaměřování se na nejproduktivnější zákazníky“, z jeho úst to vůbec jako fráze nezní. Podobných proklamací jsem od českých, ale i evropských či světových byznysmenů slyšel stovky. Z pana Ni však nečiší žádný cynismus, který se obvykle za podobnými prohlášeními schovává. On to myslí vážně. „Můj tým musí pracovat velmi tvrdě, pořád se učit, následovat zákazníky. Úředníci, viděno mým soukromým osobním pohledem, jsou méně chytří lidé. Druhá liga. Jsme chytří, to ano, ale ne tak chytří jako podnikatelé, kteří k nám přicházejí. Musíme je následovat, sledovat jejich charakteristiku, poptávku,“ popisuje svou strategii. Docela mě z toho mrazí.
Pokud takhle uvažují všichni šéfové těch několika desítek zón, ze kterých sestává čínské hospodářství, tak Evropu (ale i Ameriku) čekají pořádně krušné časy.
Zvlášť když jednou z hlavních priorit pana Ni je v následujících letech přilákat do zóny vývojová centra, nespoléhat se jen na výrobu a služby. Upřímně řečeno, ono to tam nevypadá jen jako v jedné velké továrně, která chrlí výrobky. Myslí se tu i na služby. Podle profesora Čchena je tato oblast zároveň centrem inovací ve finančním sektoru. Působí tam více než 800 fondů, první splátková firma – tou je český Home Credit – ale například i 25 leasingových společností. „Operuje tam i 15 faktoringových firem, to nemají ani v Šanghaji,“ chlubí se Čchen.
V této oblasti už působí evropský výrobce letadel Airbus, je tam řada továren, kde se vyvíjí komponenty do vesmírných raket.
Noční výstavba Pozdě večer se vracím vlakem do Pekingu. Měl by jet přes 300 kilometrů v hodině, ale zpočátku se courá.
Vzpomínám si, že pomalu jsme na tomto úseku jeli i při cestě do zóny, když jsme projížděli rozsáhlým staveništěm, na kterém se napojovala další rychlovlaková trať. Při pohledu z okénka je vše jasné. Každých sto metrů osvětluje připravovanou paralelní trať silné světlo a po trati pobíhají stovky lidí s čelovkami a kladou na nové úseky trati koleje. Na mysl mi vytanula věta, se kterou se se mnou loučil pan Ni. „Musíte být pořád aktivní, jinak ztratíte svou slávu.“
***
Potíž je v tom, že právě v těchto továrnách Foxconnu spáchalo letos sebevraždu 12 zaměstnanců, kteří reagovali na tvrdé podmínky, jež tam panují. Od té doby tady novináře nemají v lásce. V Číně překvapí tři věci – obrovský hlad po spotřebě, ekologie jako téma akcentované médii i lidmi možná silněji než v Evropě a hladké silnice
HISTORIE EKONOMICKÉHO ZÁZRAKU ČÍNY
1949–1978 Období kulturní revoluce. V ekonomice jsou uplatňovány zásady po vzoru Sovětského svazu. Čína se ocitá uprostřed hospodářské katastrofy.
1978 V Číně startují ekonomické reformy. První čínští studenti a vědci vyjíždějí do USA sbírat zkušenosti.
1980 Začínají vznikat takzvané zvláštní ekonomické zóny.
pol. 80. let Čína ekonomicky roste. Markantně klesá i počet lidí žijících pod hranicí bídy. V roce 1981 jich bylo 53 %, o dvacet let později 8 %.
2001 Čína vstupuje do WTO (Světové obchodní organizace).
2006 Ekonomická situace ve vnitrozemí se proti průmyslovým oblastem zlepšuje jen pozvolna. Čína se proto pouští do několika obřích projektů. Jedním z nich je výstavba přehrady Tří soutěsek, jejíž hráz dokončují v roce 2006. Stavba stála oficiálně 25 miliard dolarů. Vodní nádrž je dlouhá více než 2,3 kilometru a výška hráze je 185 metrů. Hydroelekrárna má mít výkon 18 200 megawattů, tedy zhruba jako 9 Temelínů.
2009 Čína má nejrychlejší vlak na světě. Souprava jezdí mezi metropolemi Kanton a Wu-chan průměrnou rychlostí 350 kilometrů za hodinu. U Šanghaje už ale několik let jezdí zkušební rychlovlak Maglev, který v roce 2003 jel rychlostí 501 kilometrů za hodinu. Projekty jsou součástí ambiciózního plánu rozvoje železniční sítě, která se má z 86 000 km rozšířit 120 000 km. Desetina z plánované délky má patřit rychlovlakům.
2010 Země se stává druhou nejmocnější ekonomikou světa. První jsou USA a třetí Japonsko Ekonomické Zóny a rychlovlaky
Čínské rychlovlaky do roku 2020 chce mít Čína 16 tisíc kilometrů tratí pro rychlovlaky pro příštích pět let čínská vláda za tímto účelem uvolnila 3,8 bilionu jüanů (10,7 bilionu korun) zvažuje se i výstavba rychlodráhy z Číny do Evropy plánovaná trasa rychlovlaků
Zákony ekonomických zón platí zde větší ekonomická nezávislost než ve zbytku Číny investoři se mohou těšit na zvláštní daňové pobídky výroba je exportně orientována ekonomické aktivity se řídí především trhem ekonomické zóny
O autorovi| VLADIMÍR PISKÁČEK, od zvláštního zpravodaje LN v Číně
