Litomyšl, kterou Josef Váchal ve svém Krvavém románu označil jako okresní město L., uspořádala tomuto geniálnímu a magickému umělci rozsáhlou výstavu.
V rámci festivalu Smetanova Litomyšl jsou v Zámeckém pivovaru do 20. července vystaveny více než tři stovky Váchalových děl. S Litomyšlí, o níž ve svém románu psal s příznačnou ironií, spojuje Váchala především výzdoba domu, kterou mu v roce 1920 zadal místní rodák, tiskař a obdivovatel Váchalova díla Josef Portman.
Expozice představuje reprezentativní průřez celoživotní tvorbou Josefa Váchala (1884-1969) od olejů, akvarelů, kreseb, pastelů, grafik, ex libris, plastik, štočků až po autorské knihy. „Největší dík patří pražskému Památníku národního písemnictví, který nám pomohl nejen se zápůjčkami, ale dodal výstavě i profesionální úroveň,“ uvedl k expozici ředitel projektu Jiří Lammel.
Na rozdíl od roku 1930, kdy Váchal vystavoval bez valného ohlasu své grafické a knižní dílo v Hradci Králové, je současná litomyšlská výstava vysoce oceňována jak odborníky, tak i veřejností. „Potom nezapomenout, že si písmo sám liji a připravuji vlastní permanentní barvy k tisku. Tak a když zachováte ve své kritice tyto směrnice, pán Bůh nám nadělí větší jitrnice,“ psal před touto výstavou řediteli královéhradeckého muzea Františku Tichému. Ten sice na jeho radu směrnice zachoval, nicméně výstava Váchalovi nepřinesla očekávaný finanční efekt. Teprve s přibývajícími roky se stále více cení všestrannost umělce, který sám dovedl knihu napsat, ilustrovat, vytisknout, svázat a konečně i prodat.
Svérázný vnitřní svět
Josef Váchal se narodil jako nemanželské dítě do složitých rodinných poměrů, které mu osud vykompenzoval tím, že dostal do vínku několikero talentů. Ve skutečnosti samouk, který vydržel jen krátce v učení u malíře Aloise Kalvody, se stal jedním z nejpozoruhodnějších českých umělců, a to jak po stránce umělecké, tak i lidské. Zámecký pivovar, přeplněný Váchalovou říší plnou strašidel, mytických a náboženských výjevů, je toho právě důkazem. „Potácím se mezi Bohem a ďáblem dále, jsem prý maniakem... Nenávidím a jsem nenáviděn...“ píše si Josef Váchal v říjnu roku 1914 do svého deníku. Mezi Bohem a Ďáblem se jmenuje i výstava v Litomyšli. Tato věta nejlépe vystihuje Váchalův vyhraněný vnitřní svět, který měl největší vliv na jeho tvorbu. Jakkoliv Váchal neuznával autority, což zřejmě plynulo z jeho mladického komplexu z nevzdělanosti, v jeho dílech je přece nacházíme. Stejně jako mezi Bohem a ďáblem dá se v jeho dílech tušit i tápání mezi Kalvodou, Preislerem, Klimtem a Munchem... Přes jeho nenapodobitelnou originalitu je patrné, že i Váchal byl „jenom člověk“ a že ho rovněž spoluutvářela i tvorba ostatních umělců, byť v podstatně menší míře než realita života a jeho vnitřní svět, podbarvený nočními děsy, vírou v reinkarnaci a osobitou filozofií.
Šašek života
Sám Váchal si dlouho nebyl jist sám sebou a přiznával své nedostatky, když například psal o svých problémech s figurální a portrétní malbou: „...byl jsem rád, když jsem svedl do krajiny přidělat pasoucí se krávu...“ Zřejmě proto si o výstavě Osmy v roce 1907, která byla průlomem v českém výtvarném umění, nezapsal ani řádku, uvědomuje si propast mezi žáky Akademie a amatéry. O to více ho motivovalo povzbuzení básníka Jaroslava Vrchlického, který jako první rozpoznal u Váchala velký výtvarný talent. Pouze jednou přiznal Váchal obdiv k jinému umělci, Alfredu Kubinovi, což je znát v jeho díle Čarodějnická kuchyně (1928). Malíř, kreslíř, grafik, ilustrátor, řezbář, typograf, tvůrce původních písem a vynálezce nových grafických postupů, spisovatel, básník, turista, okultista a mystik, člen skupiny Sursum Josef Váchal po sobě zanechal dílo rozsáhlé, různorodé a především originální. O to větší cenu má výstava Mezi Bohem a Ďáblem kurátorky Rumjany Dačevy, představující z umělcových tvůrčích etap vždy ta nejpodstatnější díla. Návštěvník zde mimo jiné najde triptych Komedie života (1906), o němž Váchal napsal: „Šašek života stojí rozkročen. Skrz jeho nohy prochází dav do temného konce smrti, poháněn jsa duchem času...“ Z pozdějších obrazů je to například Stavba babylonské věže, Sabat (oba 1915), Sen mrtvého (1918) a další. Vystaveny jsou dřevoryty z cyklu Mystikové a vizionáři (1911-1912 ), Mor v Korčule (1927), válečné téma z cyklu Bellum (1913), ukázky z monumentální knihy Šumava umírající a romantická (1931) a další vynikající díla. Expozice nabízí i mimořádnou příležitost zhlédnout díla ze soukromých sbírek, která nebyla dosud vystavena. K těm patří olej nazvaný Ó duše blahoslavené... vzniklý kolem roku 1912, tedy v době, kdy Váchal spolupracuje s Jakubem Demlem, jemuž ilustruje některé překlady. Dále je to rozměrný olej Krajina (1920) a Domácí oltářík - kovový reliéf v dřevěném rámu z roku 1910. Velká pozornost je věnována i tvorbě ex libris, s nimiž Váchal začal v roce 1909 a které považoval za snadný způsob výdělku. Rozsáhlý počet exponátů je v tomto případě namístě, neboť reprezentují Josefa Váchala nejen jako umělce odrážejícího ve svém díle tehdejší aktuální dění, ale také jako člověka se svébytnou filozofií a vyhraněnými názory. Na současný zájem o své dílo by však Josef Váchal nejspíše stejně reagoval svou častou pesimistickou větou: „Dnes už je pozdě.“
