Prezident by měl mlčet a novináři dělat svoji práci, to musí napadnout každého pamětníka. Stačí si vzít vládní program Klausovy vlády v roce 1992. Důchodová reforma je jistá, vlastně už za rohem. Nejdramatičtější byl prosinec 1996, kdy dnes už neexistující ODA, po sérii konfliktů právě s Václavem Klausem a jeho neochotou ke skutečným reformám, pohrozila odmítnutím rozpočtu a odchodem z vlády.
Stalo se tak po mnoha jednáních a několika takzvaných deregulačních konferencích, na kterých se detailně připravovala důchodová reforma a reforma zdravotního pojištění, společně s plány na deregulaci trhu s plynem a ropou. Cílem mělo být vytvoření dvou zvláštních fondů, zdravotního a důchodového, které měly být navždy odděleny od státního rozpočtu. Proti byl vždy jenom Václav Klaus.
Rozhněvaný předseda ODA Jan Kalvoda ho po dohodě s předsedou KDU-ČSL Josefem Luxem nakonec donutil podepsat jednostránkový závazek, podle kterého koalice do poloviny roku 1997 prosadí vytvoření dvou zmíněných účtů a zahájí skutečnou penzijní a zdravotnickou reformu. Dokument existuje. Byl podepsán při jednání sněmovny v pracovně poslance ODA Karla Ledvinky.
Okamžitě poté, co Jan Kalvoda o několik měsíců později odešel z vlády, Václav Klaus na slib zapomněl. Jeho ODS prosadila, aby sice vznikly dva nové adresné fondy, ale aby zůstaly součástí rozpočtu, a tedy k dispozici utrácení všech následujících vlád.
Pokud tedy o šestnáct let ztracených pro reformu později Václav Klaus ukazuje na údajná dnešní pochybení jiných, měl by mlčet. Oni se, na rozdíl od něj, alespoň o něco pokoušejí. Právě on se nejvíce ze všech bál politických následků skutečných reforem a jenom z toho důvodu je brzdil. Novinářům by právě tohle nemělo být nutné připomínat. Je jistě populárnější sledovat pěnu dní a bez paměti reagovat na nedospělé vzájemné napadání politiků dnešního dne.
Důležitější však by nesporně bylo hledání důvodů, proč někdo jen pro vlastní zbabělost prošustroval příhodných osmnáct let, takže mnohem drastičtější vynucené reformy se nevyhnutelně musejí začínat v období hospodářského zpomalení, – a proč si toho ani hlídací psi demokracie nevšímají.
O autorovi| Jan Urban, novinář a historik
