Intelektuální dostaveníčka v jihovýchodním cípu Bavorska už léta organizuje vydavatelská rodina Diekmannových, takto vlastníci novinového koncernu Passauer Neue Presse. Kromě mediálních držav v Polsku Diekmanni ovládají drtivou většinu českého lokálního tisku, Deníky Bohemia a Deníky Moravia. V obou postkomunistických zemích jsou mnohem vlivnější než ve své vlasti. Pasov je na německé poměry malé město, čítá pouhých 50 tisíc obyvatel. Přesto pohled do programu probíhající diskusní řady „Lidé v Evropě“ ukazuje, že sem rády jezdí politické i intelektuální veličiny z Německa a občas i odjinud. Václava Klause Diekmanni v minulých letech hostili už dvakrát. Pražák, Čech, Slovan...
V šest hodin večer, kdy jeho duel s kardinálem začíná, se v hlavní hale moderního sídla koncernu tísní odhadem 500 lidí, od pohledu vesměs místní honorace. Jak je v Německu při podobných příležitostech zvykem, všichni se dostavili ve slavnostním obleku a se slavnostním výrazem ve tváři. Moderátor, šéfredaktor týdeníku Rheinischer Merkur a dlouholetý specialista na katolickou církev, na úvod oznamuje, že o dnešní disputaci projevil zájem i papež Benedikt XVI.
a že je teď duchovně s námi. Příští týden v Čechách se ho zeptám, usměje se potutelně Klaus, jak to s tou jeho duchovní přítomností tady bylo. V úvodní přednášce je ovšem stručný a hlavně neříká nic, co bychom už od něj na téma Evropa neslyšeli.
Zajímavější jsou jeho občasné odbočky z psaného textu, například když vyjmenovává svoje různé identity: Pražák, Čech, Středoevropan, taky Slovan, proč ne?, Evropan ano, podle okolností. V Coloradu například na sjezdovce zvídavé obsluze odpověděl, že je z Evropy. Nevěří ale, že by se svou evropskou identitou někdo vážně definoval, pokud se tedy nenechal ovlivnit eurokraty a jejich roubováním umělotin. Já, zakaboní se Klaus na znamení toho, že teď mluví smrtelně vážně, mám zájem o co nejlepší vztahy se sousedy, třeba v Německu jsem rád a žádnou evropskou identitu k tomu nepotřebuji.
Klaus přednáší v obstojné němčině a sklízí za to pochvalu od moderátora („Není obvyklé, aby prezident cizí země mluvil jazykem svých hostitelů.“) i uznalých posluchačů. Při volné diskusi český prezident dělá chyby a občas si musí vypomáhat angličtinou, dokáže ale říct všechno, co mu leží na srdci. Na závěr jednoho svého expozé třeba dodá povzdech na adresu Bruselu: „To bych si před dvaceti lety nepomyslel, jak nás dneska budou shora regulovat. V tomto ohledu jsem zklamán.“
Rakouský primas Christoph Schönborn je uznávanou veličinou katolického světa. Přišlo na něj jistě přinejmenším stejně lidí jako na Klause. Ani on ale ve svém úvodním expozé neřekl nic nad to, co bychom už dávno neslyšeli od jiných přívětivých katolických intelektuálů: Evropa je pro něj „dílo míru“. Schönborn její význam ilustruje na vlastním životopise: jako rozený Litoměřičák byl po válce s rodiči „vysídlen“ do Rakouska, což mu ovšem později otevřelo cestu ke vzdělání ve Švýcarsku, v Německu, Francii a nakonec i v Římě. Unie má jistě mnoho nedostatků, to máte pane prezidente pravdu, je tu ale nebezpečí, že se nám opět rozpadne na národní státy. Proto je kardinálovi milejší vrabec v hrsti než reformovaný holub evropských institucí na střeše.
V tu chvíli jako kdyby se diskuse rozpadla na dvě části: Klause se moderátor a později i posluchači ptali na politiku, kardinála na obecnější, spíše nadpolitická témata: Patří do EU taková islámská země jako Turecko? Jak se díváte na ekumenu? Zatímco Schönborn do Klausových odpovědí nezasahuje a jen souhlasně nebo nesouhlasně pohybuje hlavou, prezident s chutí zabrousí i do kardinálova hájemství: například ekumena mu připomíná interdisciplinarismus ve vědě, od něhož si on vždycky držel odstup. Jindy katolické církvi doporučuje, aby se ani pod tlakem poměrů nezříkala svých misijních snah. „Každý přece máme svou misi, já tady dneska taky.“ A sál se opět chichotá. „Asi to myslí vážně“ Německo je v evropských záležitostech zvláštní případ. Takřka celá jeho elita přísahá na těsnější integraci a v novinách se o EU až na výjimky nepíše kriticky. Tím pádem ale značná část obyvatelstva, podle průzkumů k Lisabonské smlouvě dokonce většina, nemá nikoho, kdo by její názory veřejně artikuloval.
Přednášet a diskutovat do Německa jezdí český prezident rád. Po skončení se ho ptám, jestli spolkovou republiku náhodou nepovažuje za své misijní území. „Jistá misie v tom je,“ spokojeně přitakává. „Mezi lidmi tu existuje poptávka po věcech, které jim jejich politici neříkají.“ Přítomní Bavoráci odcházejí vesměs spokojeni, nenudili se. Česko-německá novinářka Lída Rakušanová si pak v přilehlé restauraci povzdechne: „Až tady jsem si uvědomila, že to prezident se svými názory na unii myslí asi vážně.“
***
V Coloradu na sjezdovce obsluze odpověděl, že je z Evropy. Nevěří ale, že by se tou identitou někdo definoval.
O autorovi| DANIEL KAISER, komentátor LN
