Od role dvorní dámy v Císařově pekaři a začátků barrandovské klapky uběhlo půl století. V pondělí bude Věře Chytilové osmdesát a před týdnem dokončila svůj zatím poslední film.
Dokument O lásce týrané natočila režisérka Věra Chytilová teprve v posledních týdnech a TV Barrandov jej uvede v předvečer jejích osmdesátých narozenin zítra večer. Není to, jak by možná někdo čekal, žádná feministická kritika mužské arogance, jen věcné, klidné pátrání po možných příčinách, proč se láska změnila natolik, že vedla k násilí a třeba až k smrti. Šest konkrétních příběhů lidí, kteří chodí kolem nás a z jejichž situace jen těžko dohlídnout řešení.
„Je to sračka,“ odpovídá režisérka na pochvalná slova, ale oči se jí smějí a přikyvuje, že estetická stránka filmu, tentokrát jen nahozená, ustupuje obsahu, forma naléhavosti sdělení. Třeba o tom, jaký nepoměr představuje dvacet let týrání a proti tomu jeden jediný okamžik, kdy kapka přeteče, žena vezme do ruky nůž a bodne... Prudí, ale ví, co chce Drobná dáma s dlouhýma nohama není ani zdaleka křehkou, éterickou bytostí, jak zdálky působí. Všichni kolem ji respektovali už od doby, kdy si coby jediná žena -režisérka musela své místo „na place“ mezi otrlými filmaři obhájit. I když je svými nápady a neústupností (někdy až uminutostí) řádně štvala, nikdo neprotestoval. Jak vzpomíná její kolega od studentských let Jiří Menzel, strach jim nedovolil. Navíc ona prostě vždycky věděla, co chce a stála si za tím, čímž chtě nechtě budila respekt. Za všechna ta léta, kdy se nebojí nahlas říkat své, často i nelichotivé pravdy, si na její prostořekou přímočarost všichni zvykli.
Pochází z pohraničí, rodiče byli nájemci v restauraci v Kunčicích a jak Věra Chytilová vzpomíná, otec, vášnivý karetní hráč, leckdy s penězi na zboží odjel do Ostravy, všechno prohrál a nevrátil se, dokud zas peníze nevyhrál zpátky. Ale jinak dbal na poctivou míru, záleželo mu na kvalitě jeho hospody, zboží měl výběrové. A taky jasnou představu o budoucnosti své krásné dcery. Toužila do Prahy, ale musela odjet za bratrem do Brna, aby ji Praha nezkazila. Po roce na architektuře stejně zběhla - „z milostných důvodů“, jak vypráví v dokumentu, který v cyklu Zlatá šedesátá uvede dnes večer ČT 2. Zamilovala se totiž do architekta, chtěla si ho vzít a tatínek ani za nic nechtěl dát svolení. Pohrozila, že s ním uteče, a protože byla tvrdohlavá, vzal nápadníka na milost a dal mu peníze na její výbavu. Architekt zmizel beze stopy a otec byl na koni - „vidíš, utekl i s tvým věnem,“ hlásal. „Jenže pak jsem dostala moták, byl ve vazbě, protože pomáhal emigrantům dostat jejich děti z Československa. Pustili ho až po deseti letech, to už jsem měla za sebou manželství a rozvod s Ludwigem,“ vzpomíná režisérka.
Byla krásná, jak dosvědčují přátelé a dokazují fotografie. Brzy se uplatnila jako modelka na veletrzích a tam potkala lidi od filmu, Jiřího Brdečku, Jana Wericha, Jiřího Trnku, Miloše Makovce...
Dostala hned roličku, dvorní dámu v Císařově pekaři. Můžeme ji vidět, jak obléká Rudolfa II. V ateliérech se jí zalíbilo, ucházela se o místo klapky a dostala ho. A uvedla se celkem typicky: „Díváme se, posloucháme herce, kamera jede a vtom jsem řekla stop!“ Kamera se zastavila a začínající klapka k údivu všech vysvětlila, že přece se má říct stop, když je něco špatně. A co bylo špatně, ptali se jí. „Blbě hráli,“ pravila suverénně. A tak to s ní bylo a je. Říká zásadně to, co si myslí, a nehledí na následky.
Pokračování na straně 14
Dokončení ze strany 13
Když pochopila, že zkraje zajímavé řeči, jaké se vedly ve filmových ateliérech, jsou už poněkud stereotypní, rozhodla se, že musí jít dál. „Byla to stojatá voda, viděla jsem, že víc se nedovím,“ říká po letech. Přihlásila se jako jediná žena na filmovou režii, a když se jí ptali, proč chce dělat film, pravila, že se jí nelíbí, jak se filmy točí, jak je všechno předem dané. „Já sama jsem nepřesná, rozhlížím se pořád, co bych ještě k tomu základu přidala. Musím všechno vědět, abych to nemusela použít,“ prohlašuje v dokumentu. A taky tvrdí, že jí nevadí chyba. „Mně vadí nuda. Potřebuju vnímající lidi, lidi, kteří mě slyší. Příběh je jenom úlitba divákovi, aby se chytil, ale film musí nést základní význam, smysl.“
Na začátku celkem rozumně chtěla točit o lidech svého věku. Při práci na svém prvním scénáři (Pytel blech) se šla zeptat na ministerstvo lehkého průmyslu, kde mají jaký problém s mladými lidmi. Poslali ji do internátu v Náchodě. Žila tam s „problémovými“ dívkami týden, ty největší rebelky sestěhovala do jednoho pokoje a natočila je v jejich přirozeném prostředí, ponechala jim jejich způsob vyjadřování, zachytila schůzi, která měla potrestat provinilce... „Natočím, ale po svém“ Podobně to bylo s jejím prvním celovečerním filmem. Na Barrandově jí nabídli příběh tehdejší gymnastické hvězdy Evy Bosákové. „Natočím, ale po svém,“ souhlasila. Vydala se za gymnastkou, aby pochopila, jak žije, co jí dává kariéra a co vrcholovému sportu musí obětovat, a do protikladu položila příběh jiné ženy, která byla v domácnosti s malým dítětem. Film O něčem jiném měl úspěch a hned přinesl režisérce ocenění. „Chtěla jsem udělat film, který by vybízel diváka, aby přemýšlel o sobě.“ To platí o filmech Věry Chytilové dodnes. Skrze leckdy i hodně stylizované příběhy nutí diváka k aktivnímu vnímání, vtahuje ho, nenechá jej jen klidně a pasivně zírat.
Když dostala nabídku zpracovat povídku Bohumila Hrabala Automat svět pro film Perličky na dně, rozhodně ho nechtěla dělat pietně. „To já nemůžu,“ říká, „mě látka musí inspirovat, a udělám ji po svém.“ S originálním výtvarníkem Vladimírem Boudníkem, který je hrdinou Hrabalovy povídky, se znala. „Chtěla jsem ho zdokumentovat, zachytit geniálního výtvarníka, tak propleteného s tou fabrikou, kde dělal. Vytvářel svoje věci před našima očima,“ vzpomíná. A popisuje, jak žádný záběr nezahodí, protože leccos zdánlivě nepoužitelné se náhle vyjeví jako dobrý detail. „Už při natáčení dbám, aby se záběry točily s odstupem, odděleně, aby se obměňovaly a daly pak použít třeba samostatně.“
Do mezinárodního povědomí vstoupila filmem Sedmikrásky.
Sešly se na něm tři výrazné tvůrčí osobnosti - režisérka Věra Chytilová, mimořádně invenční výtvarnice Ester Krumbachová a experimentující skvělý kameraman, režisérčin manžel Jaroslav Kučera. „Bylo to sepjetí lidí, kteří se šťastně našli. Jakékoli experimenty mi vyhovovaly. Nelíbilo se nám, že se film pořád dělá spíš jako zfilmované divadlo, že se výrazově a výtvarně nevyvíjí.
Původní nápad byl jednoduchý -zachytit absurditu studentské koleje, kterou jsem dobře znala, žila jsem tam. Kučera, jako odrozený výtvarník, doma pořád něco zkoušel, promítal na lampu vzory, lepil koláže... Šlo o to, vyjádřit destrukci, ale někde, kde by to hrálo roli, použít ten stylizovaný jazyk k nějakému dalšímu smyslu. Konečně - na začátku je vždycky narození a na konci smrt - ale co bude mezi tím?“ Člověk musí být svobodný Sedmikrásky se staly jedním ze symbolů nové československé filmové vlny, a když se úspěšně promítaly v americkém Lincoln Centru a Chytilová se sešla v Andym Warholem, všichni prý byli udiveni, že na tento film existoval scénář, že nešlo o čistou improvizaci. „Příběh má mít smysl, při jeho vyjádření ale člověk musí být svobodný, scénář je jen poslední záchranný kruh,“ tvrdí Věra Chytilová. Ne všechny režisérčiny záměry však diváci či kritika docenili. U hodně zašifrovaného, výtvarně ovšem pozoruhodného filmu Ovoce stromů rajských jíme se na festivalu v Cannes ptali: Co se stalo s Chytilovou?
Film vznikal v těžkém roce 1969. Těžkém obecně i soukromě. Se dvěma malými dětmi - syn Štěpán se narodil, když přijely sovětské tanky - odjela Věra Chytilová na chalupu na Vysočinu, ale i tam ji našli a vyslýchali. Tehdy jí přátelé v cizině nabízeli, aby emigrovala. Ale odmítla odjet. „Myslela jsem si, že je to zrada, odejít v takové době,“ vzpomíná. A natočila film s pozoruhodnou biblickou expozicí, výtvarný, vybavený kongeniální hudbou Zdeňka Lišky, jímž chtěla „vyprovokovat k zamyšlení nad vlastní situací, nad situací světa, o věčném hledání poznání. Jíme pořád poznání, které nejsme schopni strávit. Nejsme schopni strávit vlastní zánik.“
Dokument o Věře Chytilové z cyklu Zlatá šedesátá si všímá souvislostí v letech pro tuto filmařskou generaci zásadních. Následovala normalizace a Věra Chytilová zrovna patří k těm tvůrcům, jimž méně talentovaní či méně mravní kolegové ochotně „zatopili“, takže si všechny své další filmy, úspěchy i omyly musela tvrdě vybojovat. V 70. a 80. letech navzdory všemu natočila výrazné a určitě o nic méně kontroverzní tituly - Hru o jablko, Panelstory, Vlčí boudu, Šaška a královnu, nebo dokument Praha - neklidné srdce Evropy. A pokračovala i v letech devadesátých. Nic nebylo snadné, přesto prohlašuje, že to byla doba tvůrčí. „Byli tu lidi kulturní, nebyli zaměření jen na prachy a úspěch, ale na rozvoj. Teď je všeho moc, ale ne objevného. Nehledí se tolik na obsah, divák se uklidňuje tím, že ví, co bude. Ale někdo chce být vzrušován vědomím, že je všechno trochu jinak. Život sám je takový.“
***
Věčné rebelce Věře Chytilové bude v pondělí 80 let. Žádné překážky ji v životě nezlomily, natož věk. Právě dokončila svůj poslední film!
Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992) Divácky vděčná komedie reflektuje nástup divokého kapitalismu v někdejším Československu a následné neslavné konce.
Pátrání po Ester (2005) Dokumentární portrét vzdává poctu výtvarnici Ester Krumbachové, která byla klíčovou spolupracovnicí mnoha režisérů nové vlny.
Vlčí bouda (1985) Mrazivé podobenství s hororovou atmosférou přivádí na opuštěnou horskou chatu jedenáct zástupců lidí a několik mimozemšťanů.
Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983) Groteskní moralitka o stárnoucím elegánovi a svůdníkovi, který se ve strachu před smrtí marně snaží užívat života plnými hrstmi.
Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979) Režimem zakazovaná normalizační satira zachycuje pinožení figurek reálného socialismu v marasmu nového panelákového sídliště.
Ovoce stromů rajských jíme (1969) Na avantgardním podobenství se vedle Krumbachové zásadně podílel i kameraman Jaroslav Kučera a autor hudby Zdeněk Liška.
Sedmikrásky (1966) Možná nejslavnější film Chytilové je záznamem surreálných eskapád dvou dívek, které se rozhodly být zkažené, protože svět je zkažený.
O něčem jiném (1963) Režisérčin celovečerní debut ve stylu cinema vérité staví proti sobě životní pocity profesionální gymnastky a ženy v domácnosti.
