Milan Dostalík při vyprávění rád používá citace z filmů a divadelních představení. „Kdy jsem se s nábytkem TON setkal poprvé? Řečeno s Cimrmanem, nevím, zda to bylo ve věku desetiletého či jedenáctiletého chlapce. Jako rodilí Přerováci jsme jezdili s rodiči na Svatý Hostýn na tradiční pobožní pouti a výšlapy, a když jedete na Hostýn, musíte projet Bystřicí. Takže první moje laické setkání s Tonem se odehrálo asi tehdy.“
Po studiích Milan Dostalík zamířil do Prahy, kde působil v různých finančních institucích, ale v roce 1998 se rozhodl vrátit se na Moravu. „Hektický život ve městě mi nevyhovoval, navíc má tehdejší partnerka a dnes má paní do Prahy nechtěla. Druhým důvodem bylo, když budu parafrázovat Pretty Woman, že jsem dělal ve finančních službách a vadilo mi, že ve financích nic nevyrábím. Když se naskytla nabídka pracovat pro TON, neváhal jsem. Už proto, že do něj ráno z Přerova jezdím, užívám si krásnou jízdu krajinou bez semaforů.“ Začal to truhlář z Porýní Společnost TON měla za sebou pestrou historii. Před více než sto padesáti lety ji začal psát truhlář, vynálezce a nábytkový návrhář Michael Thonet, původem z Porýní, který se v půlce 19. století usadil na Moravě, kde v Koryčanech a v Bystřici pod Hostýnem otevřel továrny na výrobu nábytku z ohýbaného dřeva, tvarovaného v parní lázni. Na původní firmu Thonet navázala po první světové válce akciová společnost Thonet - Mundus. V roce 1946 se více nábytkářských továren sloučilo do společnosti Thonet, která v roce 1953 získala jméno TON (továrna na ohýbaný nábytek). Tato firma dál sídlila v Bystřici pod Hostýnem.
Na začátku 90. let firma úspěšně prošla privatizací, v čemž jí pomohl boom vývozu ohýbaného nábytku do Německa. „Díky tehdejšímu kurzu německé marky a české koruny a současně hladu zákazníků z bývalého východního Německa po cenově dostupném nábytku to byl od roku 1992 zhruba do roku 1998 jednoznačný byznys. Skončil v důsledku zpevňování koruny a zejména kvůli příchodu levné konkurence z Malajsie,“ popisuje Dostalík, který do firmy nastoupil právě do této situace. Propad odbytu přitom nebyl jediným problémem, který musela společnost TON řešit. „Fabrice hrozilo uzavření kvůli zavedení limitů na volně vypouštěný SO2 a další škodlivé látky. Při výrobě dřevěného nábytku v parní lázni totiž používáte kotle na hnědouhelný prach. Řešili jsme otázku, zda přejít na plyn, nebo zůstat na hnědém uhlí a poprat se s limity. Zvolili jsme to druhé, byl to roční projekt probíhající ve dvou etapách. Dodělali jsme turbíny a nakoupili točivé redukce, které využívají část tepelné energie k výrobě elektřiny. Bohužel jsme však nemohli kvůli úsporám současně zrekonstruovat všechny větve, které rozváděly teplo z teplárny do města, čehož dneska trochu litujeme jak my, tak ti, kteří se tenkrát rozhodli vsadit na plyn. Ale limity se nám podařilo splnit.“ První těžký rok TON si v roce 1998 prodělal také první zefektivňování výroby, spojené bohužel i s propouštěním zaměstnanců. „Továrna měla původně tři závody, jeden v Uherském Hradišti, jeden v Holešově a konečně v Bystřici pod Hostýnem. Závod v Uherském Hradišti jsme měli pronajatý a řešili jsme jeho uzavření a přestěhování výroby do obou zbylých. A to se neobešlo bez zeštíhlení společnosti.“
Modernizace výroby byla ale jen jedním z úkolů, které musel management řešit, tím druhým a možná ještě závažnějším bylo najít odbyt, který by nahradil někdejší vývoz do Německa. Pro Dostalíka to znamenalo převzetí funkce obchodního ředitele. „V roce 1999 jsme se na takticko-strategické poradě rozhodli vsadit na český trh. Nábytkový design tu v té době teprve začínal, Ikea měla jediný obchod v pražském DBK, Aska se také teprve rozkoukávala. My jsme se rozhodli otevřít podnikovou prodejnu v každém krajském městě. Dnes to zní jako archaismus, ale tehdy to fungovalo, podnikové prodejny měly punc kvalitnější nabídky než běžné obchody. Začali jsme v Jablonci nad Nisou. Zrovna nedávno někdo z firmy někde vyhrabal fotku, jak tam přestříhávám pásku.“ Cesta domů Po Jablonci následovala další města. „Chytilo se to. Kvalitní židle a stoly na českém trhu chyběly, úroveň běžné produkce nebyla valná a my šli blíž k zákazníkovi. Intuitivně jsme cítili, že tím získáváme velkou cennost v podobě přímého kontaktu s ním. Když prodáváte přes nezávislé obchodníky, nedostanete od nich vždy zpětnou vazbu, ale ve vlastní prodejně musíte zákazníkům naslouchat chtě nechtě.“ Přesvědčit management firmy, orientované do té doby na vývoz, aby začal vnímat význam domácího trhu, nebylo sice podle Dostalíka jednoduché, ale vyplatilo se to. Během prvního roku zaznamenal TON dvacetiprocentní nárůsty prodeje v Česku a mohl otevřít i vlastní pobočku v Bratislavě, kde vznikla samostatná společnost. Současně začal objíždět mezinárodní výstavy. „Vazby z doby centrálně řízeného exportu se zpřetrhaly se zánikem někdejších podniků zahraničního obchodu. Začali jsme se prosazovat sami a postupně se dostali na všechny významné mezinárodní nábytkové výstavy. Pravidelně jezdíme do Kolína nad Rýnem, do Paříže, do Milána, kam se právě teď chystáme už pojedenácté. Velkou radost nám udělala také letošní pozvánka do designové haly v Kolíně nad Rýnem,“ říká Dostalík.
Nejtěžší doba Loňský rok byl však i přes tyto úspěchy nejtěžším, jaký manažer za dobu své působnosti ve firmě zažil. TON ztratil zhruba polovinu svého obratu v Americe, v Česku klesl jeho obrat přibližně o dvacet procent, stabilně se drželo jen Německo. Pokles obratu i vnímání všeobecné nervozity až hysterie ze špatné ekonomické situace se podepsaly na tom, že Dostalík trávil v práci podle svých slov až dvanáct hodin denně. „Takový zápřah vyčerpá vás i vaši rodinu a nutně vás dovede k poznání, že takhle už to dál nejde. Letošní rok už vnímám pocitově lépe, přes Vánoce jsem si vyčistil počítač a stůl a dal si závazek, že dokážu být každý den mimo služební cesty do šesti doma. Zatím se mi to daří. Také proto, že jsme se navzdory špatným zprávám snažili udržet hledí vztyčené a neškrtali jsme nic z marketingu, nezrušili jsme účast na žádné výstavě a představili dva nové katalogy. Věřím, že se nám to vrátí a půjdeme nahoru.“
V současnosti se prodejní a marketingový ředitel TON zabývá hlavně otevíráním nových prodejen v hlavních městech po celé Evropě. „V roce 2008 jsme otevřeli prodejny v Budapešti a v Sofii, loni v lednu v Berlíně, v dubnu ve Vídni a 1. října se nám podařilo otevřít spolu s paní velvyslankyní Hubáčkovou i prodejnu v Bělehradu. Líbí se mi, že navazujeme na prodejní koncept původního zakladatele výroby ohýbaného nábytku pana Thoneta mít obchody po celém světě od Vídně přes New York až po Buenos Aires a Tokio. Otevírali jsme v těžké době, naši partneři, kteří mají obchody ve vlastní režii, zažívají těžké časy, ale snažíme se je víc podporovat novinkami i zlepšeným marketingem a věříme, že je značka TON uživí.“ Proč slavní umělci umírají chudí Od přelomu let 2008 a 2009 je podle Dostalíka jasně patrné, jak se zákazníci stávají v oblasti designu stále vzdělanějšími, studují odborné časopisy a sledují, co je módní i v zahraničí.
„Je krásné sledovat, jak se estetické povědomí v rámci celé střední a východní Evropy zlepšuje,“ tvrdí manažer. „V hlavních městech západní Evropy lidé designu rozumějí a stále větší množství zákazníků ví, co chce. Ale nesmí se to přestřelit. Velkou debatu jsem třeba vedl s naším partnerem v Srbsku, jemuž jsme prezentovali náš nový design, a on odpovídal:,Hezké, ale pro nás se to teď nehodí. K tomuhle dozrajeme tak za tři roky.‘ V opačném gardu jsem zase diskutoval s jedním z velmi dobrých českých designérů. Když jsem mu na jeho návrhy namítal, že jsou krásné, ale nevím, zda pro ně najdu zákazníky, poukázal na designové sklo z roku 1905.,Tehdy se ho prodalo jenom pár kusů,‘ řekl.,Ale o pár desítek let později se už prodávalo v sériích‘. Také my jsme s některými designy od Toma Kellyho trochu předběhli to, co zákazník právě hledal, předvedli najednou něco pro vyšší střední třídu a pro naše zákazníky to bylo trochu moc moderní. Převratné věci většinou lidé přijmou až s odstupem. Proto se stává, že někteří významní umělci umírají v chudobě.“
***
Dotazník Milan Dostalík Rodina: Ženatý, dvě dcery. „V rodině jsem šťastný.“ Auto: „Pět let stará Škoda Superb.“ Oblíbená hudba: „Jak kdy... Řekněme rock.“ Volný čas: „S rodinou. V zimě lyže, v létě, protože všichni začínají hrát tenis, tak tenis. Plus příroda.“ Oblíbená dovolená: „Já bych ji trávil nejradši doma, ale to se nikomu nechce, takže jezdíme do zahraničí. Mou nejoblíbenější dovolenou byla ta, která se nám povedla loni na Lipně. V prvním týdnu jsme rybařili, jezdili na kolech, spolu s další rodinou sjeli kus Vltavy a ve druhém týdnu jsme se už sami přesunuli do Alp. Překvapilo mě, že děvčata hravě zvládla překonávat po provazových žebřících půl kilometru stoupání a bez remcání. Pak jsme si sjeli ještě jednu řeku, trochu divočejší než Vltava, ale bez problémů. Pro mě bomba, holkám to také zůstalo v hlavě, takže si to asi někdy zopakujeme.“
