Takové obrazy minulosti nejsou zdaleka jen plodem kritické vědy. Nemenší roli v jejich konstrukci sehrávají motivace politické, ideologické a mnohdy i čistě subjektivní. Není pochyb o tom, že kdyby František Palacký nepostavil velké vyprávění národních dějin na představě o kontinuitě mezi husitstvím a národním obrozením (zformováním moderního českého národa) a namísto toho by při formování českého historického povědomí zvítězila představa katolicky orientovaných historiků, Valdštejn by měl daleko lepší předpoklady stát se jedním z nejvýznamnějších velikánů českých dějin. Místo Žižky by mohl v české historické paměti na piedestalu největšího vojevůdce stát on, neochvějný bojovník za věc katolické víry, stejně jako zastánce české státnosti proti rozkladným tendencím stavovského povstání.
Jistě bychom slavili Valdštejnův vojenský důvtip i jeho podnikatelské schopnosti, které prokazoval při financování své armády, zatímco Žižka by byl spíše jen divokým heretickým vůdcem s pochybnou minulostí jihočeského zemana, jehož raný život se příliš nelišil od životních osudů potulných lapků. To jsou však ryze kontrafaktuální úvahy.
Tajemství archivů Valdštejn se do panteonu velikánů národní paměti neprobojoval, respektive pokud se probojoval, vždy přetrvávaly silné pochybnosti. Můžeme oprávněně tvrdit, že Němci se k němu vždy chovali podstatně vstřícněji než Češi. Důvody lze spatřovat v několika problematických momentech. Za prvé byl Valdštejn dlouho politicky nebezpečnou osobností. Byl to přece zrádce císaře, jeho majetek byl konfiskován a rozdělen mezi osnovatele jeho vraždy, z nichž mnozí se stali zakladateli předních šlechtických rodů pobělohorského období. Na počátku 40. let 19. století došla věc tak daleko, že hrabě Kristián z Valdštejna podal žalobu ohledně neoprávněnosti konfiskace Valdštejnova majetku. Učinil tak na základě zjištění historika Friedricha Förstera, který byl vpuštěn do vídeňských archivů a publikoval soubor argumentů podporující Valdštejnovu nevinu. Se svou žalobou sice zmíněný šlechtic neuspěl, ale celá kauza jen posílila zdrženlivost císařských úředníků k valdštejnovským badatelům v císařských archivech.
Za druhé měli čeští nacionalisté problém s jeho národním cítěním. Neznámý autor v kulturní příloze Pražského deníku z 8. října 1882 tyto přetrvávající rozpaky postihl s dostatečnou výmluvností: „...že veliký vojevůdce války třicetileté byl malinkým Čechem, jest dostatečně známo. ...avšak on byl též přímo nepřítelem jazyka českého a vůbec národnosti české ... a takovéhoto přítele Čechů chtěli tehdejší emigranti čeští na trůn český pozdvihnouti...“ Třetím problémem byla již zmíněná Valdštejnova popularita mezi Němci. Již zakladatel moderního kritického dějepisectví Leopold von Ranke v roce 1869 ocenil jeho idealistické snahy o dosažení míru v říši i Evropě. Němečtí nacionalističtí historikové následujících generací, vysmívající se údajné Rankeho „eunušské“ touze po vědecké objektivitě (Johann G. Droysen), již neváhali učinit z Valdštejna bojovníka za věc německé jednoty. Naopak zlí Čechové se v tomto pojetí stali osnovateli jeho pádu. Edmund Schebek tvrdil, že Valdštejn byl veden velkou myšlenkou, zatímco jeho protivníci jen úskočností. V jeho knize Die Lösung der Wallensteinsfrage z roku 1881 se nakonec tento vojevůdce stal „vtělením oné síly, která až za 240 let po jeho smrti s pomocí německého národa vytvořila nové německé císařství“. Snad ještě patetičtěji tento pohled vyjádřil o rok dříve Schebkův soukmenovec Hermann Hallwich (jinak jeden z nejvýznamnějších editorů valdštejnských dokumentů). Na stránkách vlastivědného časopisu Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen z roku 1880 se nechal unášet představou, jakou by v Evropě mohlo mít pozici Německo sjednocené již v první polovině 17. století Valdštejnem, k čemuž pateticky dodával, že „pro poctivé německé srdce nelze bez nejhlubšího utrpení (tuto příležitost) domyslet“.
Nepodařený synek vlasti Není divu, že česká společnost měla problém umístit do svého panteonu hrdinů člověka, jenž byl ve světě znám pod jménem Wallenstein a který byl považován za nositele myšlenky německého sjednocení.
Přesto tento negativní postoj převládl až teprve později, v éře národního obrození. Barokní dějepisná tradice vnímala Valdštejna veskrze pozitivně. O jeho konci se toho z pragmatických důvodů mnoho nepsalo, a když už, tak jeho smrt rozhodně nebyla dávána do souvislosti s císařem. Zahubili jej obvykle buď žárliví a nehodní služebníci panovníka anebo cizáci - Vlaši a Irové.
V obrozeneckém dějepisectví můžeme rozlišit dvě protikladné narativní linie valdštejnského příběhu. Ty lze postihnout na dvou extrémních příkladech. Na jedné straně by to byl „zapadlý vlastenec“ Michal Silorad Patrčka, jehož práce patří k ojedinělým pokusům o Valdštejnovo vřazení mezi české hrdiny. Pro Patrčku byl rekem bez bázně a hany, jedním z největších, které česká země zplodila. V jeho pojetí, které představil v roce 1824 v Milozoru Josefa L. Zieglera, se dobrotivý císař stal obětí lstivých nepřátel císařského domu, kteří úkladně zavraždili jeho miláčka, jemuž byl nesmírně zavázán. Tito nepřátelé pak dokázali takovým způsobem zakrýt svůj čin, že „dobrotivý císař beze všeho nařízení svévolně jednající vrahy ještě obdarovati musil“.
Opačný pól obrozenecké tvorby představuje Jan Jeník z Bratřic. U něho byl vykreslen jako „nepodařený synek vlasti, (který) všemožně dopomáhal svůj národ český udusiti“. V epilogu svých Bohemik k tomu Jan Jeník dále dodal: „A tak tento, hned v mladém věku svém, Bohu a národu svému nevěrný Valdštejn, skončil život svůj bídně... I zajisté mu to tehdáž každý pravý Čech srdečně přál, že tak bídně skončil...“ V české historické paměti 19. století získalo navrch toto druhé, Bratřicovo pojetí. To by potvrzoval i lakonický soud Františka Kořínka v Matici lidu z roku 1870: „...našincem se narodil, našim nebyl... stal se z něj talianský Němec, cit vlastenecký v něm úplně utuchl.“
Přes tyto odsudky však českým národovcům nic nebránilo, aby Valdštejnovu smrt chápali jako národní pohromu. Po pobělohorských konfiskacích zbohatli převážně loajální příslušníci české šlechty. Teprve druhé konfiskace, které následovaly po Valdštejnově zavraždění, znamenaly rozchvácení obrovských valdštejnských a trčkovských držav. Tehdy však již se stávali nabyvateli nově příchozí cizinci. Novou rezonanci do sporů o Valdštejna přineslo třísté výročí jeho vraždy v roce 1934. V Praze se konala výstava a Valdštejn byl tehdy slaven rovněž v Jičíně a v Chebu. Valdštejnské oslavy v Chebu měly již svou tradici v době před válkou a jejich oživení ve 30. letech organizátoři chápali i jako prostředek pro povznesení cestovního ruchu. Vrcholem chebských oslav mělo být provedení nějaké nové původní divadelní hry o Valdštejnovi. Přestože bylo přihlášeno 18 děl, nakonec se nespokojení organizátoři uchýlili k inscenaci osvědčeného díla Friedricha Schillera. Valdštejnské oslavy se v Chebu konaly i v dalších letech, ale jejich obsah se proměnil. V letech 1938 a 1939 již byly představeny jako Schillerovy hry sudetoněmeckého osvobození.
Oslavy z roku 1934 přinesly i vzrušené kontroverzní debaty v novinách - o Valdštejnovi, ba dokonce o smyslu výstavy a oslavy výročí. Nejvyšší autoritou v těchto diskusích byl historik Josef Pekař, který k tomuto výročí připravil i německou verzi svého spisu o dějinách valdštejnského spiknutí. On sám byl k Valdštejnovi značně skeptický. Představil jej jako „slabocha zhrouceného tělesným utrpením, zmateného pověrou a štvaného titánskými plány msty a slavomamu“. Nenalézal v jeho jednání pražádné ušlechtilé idealistické motivace. Přesto však přiznával, že v jeho plánech byly obsaženy politické požadavky vůdců emigrace a že jeho konspirace zůstává důležitým „kusem národních dějin“. Většina diskusních příspěvků vykazovala závislost na Pekařově knize a přes všechny charakterové vady byl vyzdvihován jeho předpokládaný pokus o obnovení české samostatnosti. Právě touto cestou dostal Valdštejn příležitost přece jen proniknout mezi české národní hrdiny. Výstižně tyto tendence vyjádřil historik Cyril Merhout, když v Národní politice napsal: „Ferdinand II. rozsudkem nad Trčky a Valdštejnem rozhodl, že památka jejich má býti na věčnou paměť prokleta. Pro svoje činy a snahy žijí však v českém lidu v trvalé paměti.“
Patřičnou jiskru do diskusí tehdy vnesl historik ruské revoluce Jan Slavík. Ptal se: Proč se nechystají oslavy Prokopa Holého, který bude mít pětisté výročí úmrtí pár měsíců po Valdštejnovi? A následně ve svém článku v Sobotě konstatoval, že „valdštejnské jubileum je příznak doby, je to kus reakční plísně, která vědomě a podvědomě naplňuje náš duševní život. Je to táž vůně, která vane na nás z doby po Francouzské revoluci“. Pro Slavíka byly valdštejnské oslavy jen příznakem sílících pravičáckých tendencí ve společnosti, volání po autoritativní demokracii v Československu a rostoucího uctívání silných jednotlivců.
Korunu tehdejším odsudkům pak nasadil Augustýn Seifert ve sborníku Jičín -město Valdštejnovo, vydaném rovněž u příležitosti onoho výročí. Pro něho byl Valdštejn „odpadlík od tradice poctivé české a husitské své rodiny. Jeho charakter byl ovšem valně pokřiven, snad už od dětství, pak hlavně jezovitskou výchovou a prostředím v Uhrách, ve Vídni a v Němcích za válek tehdejších“.
Náš, nebo jejich?
Německému Wallensteinovi byla dopřána větší budoucnost (byť nikterak požehnaná) ve válečných letech. Třetí říše jej přijala za svého hrdinu. Byla po něm pojmenována i jednotka Waffen-SS. Znovu byl bojovníkem za sjednocení Německa, v dobových pracích pochopitelně s potřebným protifrancouzským akcentem.
Po II. světové válce se nacionalistický osten valdštejnské otázky otupil a téma bylo vykázáno do diskusí odborníků. Valdštejnův přízrak však ožil znovu v 21. století. Jaroslav Pánek připomíná v katalogu k výstavě Albrecht z Valdštejna - Inter arma silent musae? rozhořčenou reakci na Havlovo pojmenování čestné zástavy 1. mechanizované divize v Brně podle Valdštejna. Jeho čin byl nazýván dokonce „urážkou českých a slovenských vojáků padlých za naši svobodu“.
Tento spor o Valdštejna není sporem o správný výklad dějin, nýbrž konfliktem o identitu nás samotných. Pro ty, kteří považují moderní český národ v narativní linii vinoucí se od Palackého přes Masaryka až po Zdeňka Nejedlého za velkého dědice husitských tradic, se nikdy Valdštejn nestane národním hrdinou. Daleko více šancí má u ctitelů barokní Čechie.
Není však český národ spíše dědicem nepočetné etnické skupiny z 18. století, národem malých lidí, zrozeným na nižších příčkách společenské hierarchie, který nikdy neměl vlastní nacionalistickou aristokracii a své podnikatelské elity vytvořil až velmi pozdě? Díky rozjitření valdštejnské otázky se třeba znovu budeme muset začít zamýšlet nad otázkou Jana Patočky: „Co jsou Češi?“ Další kolo sporu o smysl českých dějin může vypuknout.
***
Letošní podzim oživil zájem o Albrechta z Valdštejna. Na několika místech se konají tematické výstavy a v médiích se příležitostně objevují diskuse, které chtějí podrobit jeho obraz kritické revizi. Je namístě otázka: Proč mají Němci Wallensteina raději než Češi Valdštejna?
Německému Wallensteinovi byla dopřána větší budoucnost ve válečných letech. Třetí říše jej přijala za svého hrdinu. Byla po něm pojmenována i jednotka Waffen-SS.
Albrecht z Valdštejna -Inter arma silent musae?
Eliška Fučíková, Ladislav Čepička (eds.) Vydalo nakladatelství Academia, Praha 2007, 624 strany.
Albrecht z Valdštejna a jeho doba.
Vydalo nakladatelství Academia, Praha 2007, 128 stran.
Navzdory závisti. Životní příběh Albrechta z Valdštejna
Jindřich Francek Vydalo nakladatelství Havran, Praha 2007, 224 strany.
O autorovi| Jakub Rákosník, historik Autor (*1977) působí jako odborný asistent na FF UK v oboru hospodářské a sociální dějiny
