Při oslavách jednatřicátého výročí revoluce se íránský prezident Ahmadínežád pochlubil, že v Natanzu se podařilo získat první část uranu obohaceného na 20 procent.
Statisíce účastníků bouřily nadšením - zároveň dramaticky stouplo riziko, že někomu v okolí prasknou nervy.
Kolem jaderného zařízení v íránském Natanzu jsem kdysi dvakrát jel. Naposledy v roce 2005 cestou do historické vesničky Abjáneh. Tehdy jsem netušil, o co se jedná. Místní lidé mluvili o tajném zařízení a varovali byť i jen před úvahou zastavit poblíž tohoto místa. Cizinec by snadno mohl skončit v policejní cele. „Sledují všechno dalekohledy,“ varoval nás řidič. Velký ohrazený prostor v poušti vzbuzoval pozornost: obklopovaly ho betonové strážní věže vypadající jako vodojemy, okolo byly základny vojáků s protiletadlovými děly nebo kulomety, z jednoho bodu byla vidět několikaproudá silnice, která nebyla na mapě a končila zdánlivě nikde. Občas bylo vidět nákladní auto. Dnes je vše jasné a právě tohle zařízení mimořádně zneklidňuje Západ.
Natanz ukrývá minimálně 8500 centrifug, v nichž se oddělují izotopy uranu tak, aby bylo dosaženo jeho větší koncentrace nutné pro použití v jaderné elektrárně, nebo až se počet odstředivek zvýší pro nukleární pumy. Když se loni na jaře loučil šéf Mezinárodní agentury pro atomovou energii Egypťan Muhammad Baradej, tipoval, že Írán zvládne „bombovou“ koncentraci do 2-5 let.
„Požádal jsem doktora Salehiho (šéfa Íránské organizace pro atomovou energii), aby začal pracovat na výrobě dvacetiprocentního paliva,“ prohlásil na začátku týdne Ahmadínežád. Po pár dnech řekl, že hranice 20 procent je dosaženo. Dosud měl Írán jen uran o koncentraci 3,5 procenta, což stačí na provoz normálního jaderného reaktoru. Podle Ahmadínežáda ale potřebuje palivo do reaktoru pro lékařské účely, který by měl přinést prostředky na léčbu 850 tisíc Íránců s rakovinou. Jenže to mu málokdo věří, když nechce přistoupit na dodávky izotopů ze zahraničí. Samozřejmě, na výrobu bomby je třeba asi 90procentní koncentrace určitých izotopů uranu, jenže pokroku v obohacování bylo dosaženo podezřele rychle a jde o významný krok vpřed.
Letos se Západ snaží Írán na jeho jaderné cestě zoufale v poslední chvíli zastavit, dokonce s vlažnou pomocí Ruska. Z nynějších jednání unikají protichůdné zprávy. Minulý pátek třeba íránský ministr zahraničí prohlásil, že už jsou na dobré cestě k dohodě. Vzápětí to Američané popřeli. Riziko, že někomu rupnou nervy, se letos významně zvýšilo.
Nezapomeňte na Bibli a Osirak Tím někým je pochopitelně Izrael. Rada bezpečnosti OSN několikrát vyzvala Írán k zastavení programu na obohacování uranu, zatím to však zjevně k ničemu nevedlo. Momentálně Spojené státy shání podporu pro další rezoluci, která by měla zavést čtvrté kolo sankcí proti neposlušné zemi. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu se podle zpráv prosakujících od loňského roku už rozhodl pro zastavení Íránu silou. Nepřipustí zemi, které vládnou nevyzpytatelní duchovní a jejíž prezident mluví o vymazání Izraele, aby ovládla tak ničivou technologii; podle Netanjahuových důvěrníků to premiér srovnává s dějinnými ohroženími z časů Starého zákona.
Jak známo, Izrael už takové letecké mise provedl. V roce 1981 vybombardoval reaktor v iráckém Osiraku, čímž nadlouho zastavil Saddámův jaderný program. Stačilo k tomu osm letadel F-15A, chráněných šesti stroji F-16A, vrátily se bez jediné ztráty a v jednom z nich seděl současný šéf izraelské vojenské rozvědky Amos Jadlin. V roce 2007 zničil podezřelé zařízení v Sýrii. Írán je však mnohem dál a jeho zařízení jsou roztroušena na více místech, často prý v podzemních bunkrech. Jeden pravděpodobný scénář útoku proto loni ve své studii modelovalo americké Center for Strategic and International Studies.
Mohlo by to vypadat následovně. Zhruba stovka izraelských letounů startuje ze svých základen a míří nad mořem na severovýchod a poté přes syrské a turecké hranice do Íránu. Izraelci ruší syrské radary a nabourají se do syrských počítačových systémů, aby znemožnili sledování letadel. Ve vzduchu bombardéry a stíhačky tankují z doprovodných cisternových letounů, jak to už jejich posádky několikrát cvičily nad Středozemním mořem. Nejsou ohroženi. Syrská obrana je zmatena, Turci se v situaci, kdy identita letadel není jistá, zdrží zásahu. Teď se stroje dostanou do iráckého vzdušného prostoru, kde jim hrozí útok amerických stíhaček (Američané ale mohou po konzultacích umožnit volný průlet). Pokud přeletí toto rizikové pásmo, jsou v Íránu a patrně se rozdělí k útoku na atomová zařízení v Natanzu, Isfahánu, na plutoniový reaktor, který se staví v Araku, a zřejmě i na donedávna utajované zařízení nedaleko Komu. I v husté nepřátelské palbě jsou objekty během pár minut zničeny.
Výsledky? Stovky nebo tisíce mrtvých, Izraelci mohou přijít skoro o čtvrtinu moderních bojových letounů a vzdušné tankery. Pokud se nepovede nálet v Araku dokonale přesně, je teď několik tisíc lidí zasaženo radioaktivním spadem z tamního reaktoru. Vzhledem k převládajícím větrům je pravděpodobné, že radioaktivní mrak míří k Bahrajnu, Kataru a Spojeným arabským emirátům. Za několik hodin to bude označeno za nejhorší jadernou katastrofu od výbuchu Černobylu. Arabské státy obviňují Izrael z agrese, Írán na něj odpaluje naslepo rakety. Posílá moderní zbraně Hammásu a Hizballáhu v Palestině. A zahajuje útoky na základny Američanů v Iráku. Přitom není jisté, nakolik bude nálet účinný. Možná znamená jen pár let odkladu. Ale možná ani nebude vůbec nutný.
Děti internetové revoluce Naděje na změnu Íránu zevnitř jsou teď největší od vzniku islámského režimu v roce 1979. Způsobily to loňské prezidentské volby. Nešlo jen o to, že vítězství konzervativního prezidenta Ahmadínežáda bylo velmi pravděpodobně zfalšované. Zásahem proti demonstrující opozici navíc režim ztratil značnou část své legitimity.
V Íránu totiž běžně probíhají skutečné nezmanipulované volby, ale teokratický režim vybírá předem přípustné kandidáty a existuje navíc několik orgánů, které mohou korigovat opatření odhlasovaná parlamentem. Na vrcholu paralelní teokratické struktury, která vládne zemi, je velký ajatolláh Alí Husejní Chameneí. Jako nejvyšší vůdce se dosud tvářil jako nestranná figura, hájící pouze zájmy islámu a celé země. Ani opozice si ho netroufala kritizovat.
Loni po volbách se ale Chameneí zachoval stranicky. Po krátkém zaváhání se otevřeně postavil za kandidáta konzervativců Ahmadínežáda a podpořil tvrdé rozehnání pokojných demonstrací. Ty však neskončily, v posledních dnech znovu ožily, a dokonce došlo i ke střelbě do demonstrantů.
Pokračování na straně 22 Válka o Írán
Dokončení ze strany 21
„Lidé se domnívali, že jejich hlasy ve volbách byly ukradeny. Tvrdý zákrok a násilí použité vládou proti pokojným protestujícím lidi ještě více rozzlobilo,“ říká Golnaz Esfandiarová z perské redakce Rádia Svobodná Evropa. „To je důvod, proč přes hrozby a tlak establishmentu protesty stále mají odezvu. Mnoho lidí navíc zpochybňuje legitimitu nejvyššího vůdce ajatolláha Chameneího.“
Opoziční Zelené hnutí se svolává přes e-maily, SMS zprávy, Facebook a Twitter. Včervenci se takhle do ulic Teheránu vydalo sto tisíc lidí a desetitisíce byly v ulicích opět na konci prosince. Po policejním zásahu úřady oficiálně přiznávají osm mrtvých. Demonstrace vypukly náhle a jak protesty, tak zásah proti nim vypadaly jako zmatek a improvizace. „Zelená vlna nemá konkrétního vůdce. To je oslabuje i posiluje. Mohou se totiž snadno sami mobilizovat,“ upozorňuje na další aspekt opozičního hnutí íránistka Zuzana Kříhová z Karlovy univerzity.
Protesty podporuje i to, že se zhoršují ekonomické podmínky. Chleba sangak (tradiční podlouhlá tenká zvrásnělá placka) se před rokem prodával za 1000-3000 rijálů, dnes ten samý chleba stojí 2000-000 rijálů, tedy asi 4-16 korun. To nevypadá tak strašně, ale průměrný plat v zemi je 7600 korun měsíčně a ceny se přitom blíží české úrovni.
Zdražování bude pokračovat. Prezident Ahmadínežád prosadil zákon, podle kterého přestanou být základní potraviny a energie do tří až sedmi let dotovány státem a nahradí je přímé chudinské dávky. Je to potřebný krok, protože současný systém ve skutečnosti nepodporuje chudé. Jenže většina lidí to pochopí jako útok na svoji již beztak bídnou životní úroveň a stejně jako v roce 2007, kdy byl omezen příděl levného benzinu, mohou vypuknout nepokoje. Hlavně pozor na Havla!
„Myslím si, že nezaměstnanost, rostoucí ceny a chudoba jsou věci, které jsou hlavními problémy v myslích většiny Íránců v těchto dnech. Mladí lidé se bojí o svoji budoucnost, protože vědí, že najít dobré a slušně placené místo je extrémně obtížné. Spousta lidí nám říká, že mají dvě nebo tři zaměstnání, aby uživili své rodiny,“ hodnotí současnou situaci Esfandiarová.
Nezaměstnanost je oficiálně okolo 12-14 procent, ve skutečnosti je to spíš přes 20 procent. Stejně jako na začátku století, kdy ze země odcházelo ročně až 150 tisíc lidí, uvažuje spousta mladých lidí o emigraci. „Tady nás nic nečeká, musíme jít na západ,“ tvrdili mi studenti nedaleko teheránském bazaru, „není tu svoboda, nemůžeme žít, jak chceme, a vládnou nám tupí duchovní.“ Většina z nich se navíc zhlédla v americké módě, džínách, tričkách a černých brýlích a vypadala jako australský zpěvák Nick Cave. Atmosféra bezvýchodnosti byla nepřehlédnutelná. Když se pak rozšířila zpráva, že Německo dá zelené karty íránským počítačovým expertům, davy inženýrů začaly okamžitě obléhat německou ambasádu v Teheránu.
Mladí lidé nevědí, co dělat, ale stejně tak to teď nevědí oficiální špičky režimu. Oficiálně vládnoucí nábožensko-politická elita je rozdělená. Nejde přitom o to, že viditelnými vůdci opozice jsou bývalí představitelé režimu: Mír Hosejn Musáví (dlouholetý premiér prosazující kdysi plánovanou ekonomiku socialistického typu) a Mehdí Karrúbí (dlouholetý šéf parlamentu). Něco podobného tu už bylo v polovině devadesátých let. Vždycky ale šlo o opozici v rámci režimu, zatímco tentokrát Musáví označil režim za tyranský a neprotestuje proti tomu, když lidé na demonstracích volají: „Chameneí je vrah a jeho vláda je neplatná.“ Roztržka se prý objevila i v hlavním íránském náboženském středisku Komu, kde někteří vysocí duchovní začali kritizovat Chameneího a upozorňovat, že vláda duchovních není přínosem ani pro stát, ani pro islám. Šíitský islám, celosvětově menšinová větev islámu, která vládne v Íránu, má totiž za sebou na rozdíl od většinového sunnitského islámu dlouhou tradici existence oddělené od státu. Tu změnil až zakladatel islámské republiky ajatolláh Chomejní a už tehdy s ním mnozí přední teologové nesouhlasili.
Chameneí, nástupce Chomejního, milovník poezie, vášnivý čtenář a znalec her Václava Havla, se teď bojí opakování sametové revoluce. Tomu odpovídají i obvinění z příprav sametové či barevné revoluce, která si vyslechli někteří zadržení tajnou policií. Prezident Ahmadínežád zase tvrdí, že manifestace jsou organizovány nepřáteli islámu ze zahraničí a „odpovídají scénáři, který píší sionisté a Američané“. Oba volají po přísném zásahu proti protestujícím, ale přitom se ho bojí. Jak ale upozorňuje arabistka a bývalá velvyslankyně v Kuvajtu Jana Hybášková, represe vůči opozici nejsou tak tvrdé, jak by mohly být. Sice byli popraveni dva účastníci letních demonstrací a další odsouzeni k smrti, ale není to jako donedávna, kdy Írán se železnou pravidelností popravoval 29-31 lidí měsíčně. Za Chameneím i Ahmadínežádem ovšem stojí ten, kdo má dnes v Íránu největší vliv, totiž Revoluční gardy. Revoluční gardy vznikly už v roce 1979 - jako strážci islámské revoluce, vojenská složka podřízená přímo nejvyššímu vůdci. Postupně se ale do vedení gard dostali profesionálové a pragmatici (mimochodem díky reformnímu prezidentovi Chatámímu z druhé poloviny devadesátých let) a vrhli se na podnikání. „Islámské Revoluční gardy jsou zapojeny ve více než 800 společnostech a 1500 velkých vládních projektech. Jsou všude, od bankovnictví po těžbu ropy, od továrny na výrobu mazd až po montovnu traktorů,“ sdělil mi Mohsen Sazegara, kdysi poradce Chomejního. Loni koupily Revoluční gardy od vlády 51 % největší telekomunikační společnosti v zemi, v soutěži, ze které byly z „bezpečnostních důvodů“ vyřazeny všechny soukromé firmy. Vedou také íránský jaderný program a mají vlastní letectvo a námořnictvo. „Je to světově unikátní organizace. Je to armáda, milice, bezpečnostní organizace, rozvědka, holdingová společnost, ministerstvo zahraniční, mafie a politická strana kontrolující státní televizi, rádio a tiskovou agenturu,“ popisuje Sazegara organizaci, kterou sám zakládal. Později Sazegara emigroval do Spojených států, kde teď učí na Harvardu, íránský režim kritizuje, ale stvoření Revolučních gard nelituje.
Revoluční gardy dnes de facto řídí zemi, tvrdí někteří analytici. Gardisté zatím se zásahem proti demonstrantům váhají, protože masivně spolupracují se západními firmami a nechtějí si svůj byznys poškodit. Už teď se jim vůbec nelíbí, že podniky jako Siemens či ABB pod veřejným tlakem zvažují odchod z Íránu. A určitě zareagují i na to, že tento týden americké ministerstvo financí zmrazilo aktiva čtyř jejich společností i účty šéfa jejich stavební divize generála Rostama Kásemího - kvůli podílu na jaderném programu.
Jaderný konsenzus Pokud by ale gardisté proti demonstrantům zasáhli, mohlo by to být pro Západ paradoxně výhodné. Revoluční gardy by se nemusely už ohlížet na nálady veřejnosti a mohly by pod hrozbou sankcí či vojenského útoku odstoupit od jaderného programu. Výměnou za hospodářskou spolupráci se západními firmami. Pokud by došlo k vítězství opozice, bylo by to paradoxně s jadernou otázkou horší. Opozice zatím neví, co vlastně chce vytvořit po případném pádu režimu. Není tedy jasné, jestli to bude skutečně odpovědný demokratický režim, a pokud bude mít jadernou zbraň, jestli s ní nebude jednat hazardérským způsobem. Jaderného programu se hnutí, které spoléhá na lidovou podporu, nemůže vzdát.
Vojenská akce zvenčí by k vyřešení tohoto problému nepomohla. „Nevěřte tomu, že tady by i mladí lidé přijali nějakou intervenci zvenčí,“ vysvětlovala mi před lety jedna obyvatelka íránského města Šíráz, když jsem jí vyprávěl, že jsem se setkal s několika lidmi, kteří se ptali, proč Anglie a Spojené státy nezaútočily a nesvrhly vládu íránských ajatolláhů stejně, jako kdysi odstranily od moci Saddáma Husajna. „Zejména mladí lidé jsou tady proameričtí, ale všichni si představují, že případný vojenský zásah by byl rychlý a bez obětí. V opačném případě by chtěli bojovat. A samozřejmě, všichni si tu myslí, že Írán má právo na jaderný program.“
***
Islámské Revoluční gardy jsou ekonomicky aktivní všude, od bankovnictví po těžbu ropy, od továrny na výrobu mazd až po montovnu traktorů Chameneí, nástupce Chomejního, milovník poezie, vášnivý čtenář a znalec her Václava Havla, se teď nejvíce bojí opakování sametové revoluce
Írán záliv Populace: 66,4 milionů, z toho 60 % pod 30 let (zdroj: CIA World Factbook 2010) Plná gramotnost: 83 % mužů a 70 % žen nad 15 let (zdroj: CIA World Factbook) Hlavní obchodní partneři (rok 2008): 1. EU, 2. Čína, 3. Japonsko, 4. Jiřní Korea, 5. Turecko (zdroj: Evropská komise) Energetika: Čtvrtý největší producent ropy na světě, má 10 % světových zásob ropy a druhé největší zásoby zemního plynu. Nemá však dostatečnou kapacitu rafinérií, proto 80 % své spotřeby benzínu dováží. Jeho cena je dotována, v prosinci stál v přepočtu litr necelé dvě koruny (zdroj: US Energy Information Administration) Růst HDP: 2,6 % (odhad pro rok 2009) HDP na hlavu (v přepočtu podle parity kupní síly): 12 900 dolarů (pro srovnání Česko 25 100 dolarů), pod hranicí chudoby žije 18 %
