Čtvrtého května 1945 vypukne v Praze povstání. Rádiem se o tom šíří zprávy do celého protektorátu. Obyvatelé Janovic musejí proto odevzdat svá rádia. Z celého výcvikového území vypochodují jednotky SS, aby „krvavě potlačily povstání v Praze“, jak si to přeje pán protektorátu K. H. Frank. „Škarohlídi konečné vítězství chtěli nám vzít, jenomže uvidí divy se dít! A my teď do díla nově smrt zapřáhnem, k posledním šancím vydat se jdem,“ napsal Karl Kraus, možná právě v Janovicích, v roce 1917. Na mnoha příjezdových silnicích do Prahy se už staví barikády.
Zatímco se jednotky SS s námahou pohybují směrem ku Praze, již tři dny stojí na odstavné koleji poblíž nádraží v Olbramovicích vlak s 96 otevřenými nákladními vagony a v nich tři a půl tisíce vězňů z různých koncentračních táborů. Vlak duchů. Do vagonů byli nahnáni i vězni z lágrů na území cvičiště SS, mezi nimi i přeživší z Janovic. Celé dny nedostali vězni nic jíst. Jsou tak vyhladovělí, že se vrhají i na čerstvou rašící trávu a setbu z luk a polí.
Obyvatelé z okolních vesnic včetně Janovic organizují pomoc a pokoušejí se pro vězně opatřit aspoň něco k jídlu. Asi osmdesát vězňů se v doprovodu strážných vydá do blízké vsi Křešice, aby si tam vyžebrali chléb. Sotva do vsi dorazí -někteří se právě chtějí umýt ve vesnickém rybníku -, projíždí kolem se svou ženou Graun, vrchní velitel úderných oddílů a obávaný votický velitel SS. Spatří volně pobíhající vězně a začne po nich střílet. Když mu selže pistole, povolá ve vzteku posilu od své jednotky z blízkých Votic. A začne masakr.
Nakonec leží na silnici ve vsi dvacet sedm mrtvých. 6. května se transport znovu stane terčem trestné akce esesáků z Votic. Je při ní zavražděno přes sedmdesát vězňů. „Před naší linií ležící mrtvoly jistě nám k výsluní dostat se dovolí,“ napsal Karl Kraus.
8. května se velitel cvičného prostoru zbraní SS generál Alfred Karrasch odebere do amerického zajetí. V noci z 8. na 9. května 1945 prchají z Janovic poslední jednotky SS.
Ráno je obec prázdná.
„Bylo naprosté ticho a svítilo slunce,“ vzpomíná Marie Čedíková. Pokojná atmosféra nepotrvá dlouho.
Hned v prvních hodinách míru se Sidonie Nádherná plna očekávání a netrpělivosti vydá na cestu do Janovic.
Co tam na ni čeká? Jak zámek a park přežily konec války? A především jak rychle bude moci začít dávat všechno zase do pořádku, obnovovat dávnou krásu? Poslední měsíce myslela jen na to.
Svoboda otevírá bránu Téměř prázdná obec na mnoha místech připomíná rumiště. Z deseti selských dvorů zůstaly pouze zdi, na dvacet dalších domů je těžce poškozeno. Dveře dokořán, okenní tabule rozbité, tak vypadá většina domů. Působí to dojmem, že i rolníci, nuceně přesídlení ze sousední vesnice do Janovic, aby tu pracovali na statku SS, zacházeli s usedlostmi zdejších postižených málo ohleduplně. Prázdné baráky kasáren SS a k nebi trčící strážní věže koncentračního tábora na kraji obce připomínají, kdo tu ještě před nedávnem byl pánem nad životem a smrtí.
Jenže území, tak dlouho nepřístupné, už přitahuje zvědavce a hrabivce z širokého okolí. Včera ještě výsostné území SS se stalo zemí nikoho, kde si každý může vzít, co se mu právě hodí. Když Sidonie Nádherná dorazí do vsi, veliká svoboda hodiny nula již vypukla.
„Sotva SS opustilo zámek, vtrhlo do něj obyvatelstvo, aby jej vyrabovalo. Nadarmo jsem uzamkla brány, násilím je vždycky znovu otevřou, včera tam byli i Rusové, každý si vezme, co chce,“ referuje zcela bez sebe 12. května Václavu Wagnerovi. Takhle si setkání s obcí a zámkem nepředstavovala. Pro mnoho místních zůstanou první chvíle svobody navždy spojeny s široce rozevřenou a nehlídanou zámeckou bránou, jíž se v první svobodný den mohli bez zábran dostat do světa, který jim byl doposud uzavřen.
Již při první návštěvě v Janovicích stihne k tomu všemu Sidonii Nádhernou a její kuchařku ještě další pohroma. Při cestě domů jim Rusové odvážou od vozu koně a ony musí do Voračic dojít pěšky. Záhy je nucena oznamovat další ztráty: „Jeden důstojník mi ukradl zlaté hodinky, které ležely na nočním stolku; přijeli potají v noci a sebrali mé nové auto... z chléva vzali mladou krávu a porazili ji...“ Nábytek a inventář uschovaný ve stodole ruští vojáci naštěstí neobjevili.
Podstatná je nyní pro Sidonii ochrana zámku a parku. Bez váhání vyzve Václava Wagnera k intervenci u okresního úřadu, aby zámek s parkem získaly památkovou ochranu a byly střeženy; o několik dní později naléhavě prosí o zaslání rusko-českých tabulí se zákazem přístupu do zámku a do parku. Václav Wagner reaguje rychle jako vždy a Sidonie tabule kolem zámku a parku hned rozvěsí. Čte je ale vůbec někdo? Při každé návštěvě Janovic vidí, jak si lidé z parku odnášejí plné náruče azalek a jiných rostlin, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.
Když se pokusí zabednit díry v obvodové zdi parku prkny, ruští vojáci si prkna prostě odvezou. Potřebují palivové dřevo. Nakonec se v zámku ubytují. Rozbijí několikero starých kachlových kamen, nástěnné talíře v jídelně používají jako terče a jezdí po parku těžkými nákladními auty. Rybolov provozují ručními granáty. Tito ruští vojáci mají za sebou polní tažení dlouhé tisíce kilometrů, den co den viděli umírat lidi, co je pro ně rozbitá zeď, stará kachlová kamna a talíře na stěně? Ale protože je zničených věcí už tolik, musí se to, co zbylo, za každou cenu uchovat a pečovat o to, taková je odpověď Sidonie Nádherné. Jak jinak se má svět zase probrat ze vší té zkázy?
Den splátky přišel s osvobozením Že svět po válce nebude již takový, jako býval dřív, už sama předem tušila: „Co zbude? Kdo zbude? Co vybudovala staletí, co jsme milovali a uctívali, co dávalo impuls našemu žití, to budeme muset navěky postrádat? Nebude nám až do posledního dechu krvácet srdce, nám, co jsme byli svědky takových hrůz? Na každém kroku budeme klopýtat o trosky. Rumiště světa, snů o kráse, trosky srdcí - jaká děsivá cena za vykoupení,“ napsala Václavu Wagnerovi počátkem roku 1944.
A den splátky se dostavil s koncem války, s vytouženým osvobozením. Nejvyšší cenu zaplatí jako pokaždé nevinní, mezi nimi i mnoho „Čechů německého jazyka“.
Když se pokusí zabednit díry v obvodové zdi parku prkny, ruští vojáci si prkna prostě odvezou
O autorovi| ALENA WAGNEROVÁ, Titulek a mezititulky redakce LN
