Většina lidí považuje za symbol Vánoc betlémskou hvězdu.
Na našem nebi však vycházel za zimních večerů vanilkový půlměsíc. Hvězda prý ukázala třem králům směr jejich putování.
Také my jsme se vydávali na cestu. Nespěchali jsme však za Ježíškem, ale do kuchyně, kde už matka připravila těsto i plechy, abychom se tam mohli věnovat každoročnímu rituálu, výrobě vanilkových rohlíčků.
V prvních letech je pekla matka sama.
Později, s přibývajícím počtem sourozenců, stoupla jejich spotřeba natolik, že bylo nutné, abychom jí pomáhali. Rodinná tradice zavazovala a bylo naší povinností ji udržet.
K tvorbě cukroví byl vždy určen starší sourozenec – „starší rohlíčkář“. Jeho pomocníkem byl „rohlíčkář-asistent“. První družstvo jsme tvořili se sestrou Eliškou, která byla mou pomocnicí.
Od chvíle, kdy sestra dosáhla povýšení, pomáhal jí mladší Michael. Když sám převzal odpovědnost, stal se jeho asistentem Jan.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
Starší rohlíčkář nesl plnou odpovědnost za kvalitu cukroví.
Ta podléhala kontrole matky, která trvala na tom, že rohlíčky musí být křehké a příjemně křupavé. Měly mít také správnou tloušťku, precizní tvar a předepsanou vrstvu cukru. Sebemenší chybu matka okamžitě postřehla a hned ji vytkla.
Později zvýšila své požadavky a kontrolovala i úhel ohybu. Ideální kolekce rohlíčků měla obsahovat jen ty, které byly ohnuty stejně. Méně nebo více ohnuté rohlíčky označovala matka za „nedotažené“ nebo „přetažené“.
Jednou jsem ztratil nervy a v pozdní noci jsem v zoufalství chtěl použít k tvorbě kružítko. Naštěstí sestra přišla na jiný nápad – otáčeli jsme syrové rohlíčky kolem kulaté vázičky, takže byly všechny stejné.
Protože jsme pekli vždy až na poslední chvíli a navíc v době půstu, byli jsme hladoví a vděční za každý úraz, který mohlo cukroví utrpět. Rohlíček, který se nehodil do sbírky, jsme si dělili mezi sebou.
Vedoucí rohlíčkář měl ovšem právo rozhodnout, který kus se nehodí do sbírky, a proto ho lze zkonzumovat. Když se nám jednou většina rohlíčků povedla a hrozilo naprosté vyhladovění, zavedl jsem předběžné opatření.
Systém spočíval v tom, že pokud došlo ke krizi a mezi hotovými rohlíčky se nenacházel žádný, který by na první pohled bylo možno vyřadit, označil jsem dík své pravomoci čtyři celistvé rohlíčky buď za trochu málo, nebo trochu příliš propečené. Termín „trochu“ nebyl z matčiny strany nijak, ani právně, napadnutelný. Tím opatřením jsme získali se sestrou pokaždé oba po dvou kusech. Při celkovém počtu čtyřiceti kusů dělala odměna deset procent.
Teprve o mnoho let později jsem zjistil, že to je běžný nejnižší poplatek uměleckým agenturám z hrubé výše umělcova honoráře.
Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsme začínali s přípravou rohlíčků vždy až večer a pekli jsme je obvykle celou noc.
Nevím, jak unavení byli tři králové, když putovali za betlémskou hvězdou, ale i naše cesta za vanilkovým půlměsícem byla nesmírně vyčerpávající. Často jsme opouštěli kuchyň až k ránu. Nevyspalí a vratcí jsme se potáceli z kuchyně. Naše bledost si v ničem nezadala s barvou svátečního cukroví.
Poté, co převzal zodpovědnost za rohlíčky Michael, který se vyučil u sestry Elišky, docházelo občas k rozporům s jeho pomocníkem.
Tím se stal Jan. Pomáhal při práci s vervou, energií a s velkým nadšením. Tvar ani forma rohlíčků ho však zajímaly méně než jejich konzumace. Michael, který po matce zdědil smysl pro detail a povinnost do té míry, že byl ochoten věnovat se rohlíčkům až do úplného vyčerpání, trval nejen na přesném dodržení množství cukroví, ale i na jeho kvalitě.
Když jednou zjistil, že sice ubývá těsto, ale počet rohlíčků neodpovídá množství spotřebovaného materiálu, divil se, jak je to možné. Provedl kontrolu a za ranního úsvitu zjistil, proč klesá produktivita. Ukázalo se, že Jan vyvinul pozoruhodnou techniku, při níž údajným „nedopatřením“ některé rohlíčky poškodil a hned pohotově pozřel.
Jakmile Michael zjistil, co se stalo, napadl bratra. Došlo k zápasu, jehož výsledkem byl pád několika plechů hotového cukroví na zem. Pohled na rozbité dílo rozzlobil staršího rohlíčkáře ještě víc, takže zápas pokračoval a přesunul se od trouby do oblasti těsta.
Když matka, přivolaná křikem, vstoupila do kuchyně a uviděla na zemi rohlíčky i těsto, požádala otce, aby zakročil.
Ten vkročil do kuchyně, pevně odhodlán dát oběma bratrům za vyučenou. Svůj záměr však nesplnil.
Duchapřítomní bratři odhadli nebezpečí a zvolili společnou obrannou strategii – nabídli otci rozbité cukroví.
Byl to skvělý nápad, protože ačkoli bylo na kusy, působilo na hladového otce jako perfektní sedativum.
***
Vedoucí rohlíčkář měl ovšem právo rozhodnout, který kus se nehodí do sbírky
O autorovi| IVAN KRAUS, spisovatel
