Poláci ve chvíli největší tragédie moderních dějin chtějí ukázat světu, že jsou velký národ.
VARŠAVA (od zvláštního zpravodaje LN) Je neděle, pravé poledne. Varšavské náměstí Pilsudského, místo, kde se tvoří polské dějiny. Zaznívají sirény. Tisíce a tisíce lidí se zastaví a utichnou. Nikdo se ani nepohne, jen v dálce v parku se jediná malá holčička dál houpe na houpačce. Dvě minuty. Dvě minuty ticha. Ticha za oběti největší polské tragédie od druhé světové války, ticha za prezidenta Lecha Kaczynského, jeho ženu Marii a téměř sto nejvýznačnějších mužů a žen Polska.
Pak po dlouhých sto dvaceti vteřinách siréna utichne a v nevelké dálce se rozezní kostelní zvony. Zmrtvělé náměstí opět ožije, lidé chodí, povídají si, kupují květiny, zapalují svíce. Malá holčička v dálce už slezla z houpačky a jde parkem s maminkou, která jí bez úsměvu, ale beze zlosti něco povídá.
Míří jako jiní směrem k prezidentskému paláci, k němuž od sobotního rána jako k poutnímu místu směřují davy Varšavanů. Někteří už tu byli v sobotu, hned když se o té novodobé morové ráně pro polský stát dozvěděli. Byli tu i v sobotu večer, když prezidentský palác a jeho okolí ozářily tisíce a tisíce svící, mezi nimiž ležely tisíce květů.
V oknech vlají polské vlajky s černou stuhou i bez ní Svazky tulipánů, narcisek, kytice růží, věnce se stuhami. Prostranství před prezidentským palácem už večer přestalo stačit a moře světel v barevných skleněných kahanech se začalo rozlévat do okolí. Na jednom místě vznikl kříž. Nedaleké náměstí Pilsudského, kde jen před pár dny k pátému výročí úmrtí papeže Jana Pavla II. postavili vysoký kříž, přetnula stovky metrů dlouhá linie svící končící až u trosek saského zámku. Mnozí Varšavané stáli i v noci na neděli mnoho hodin, aby se mohli podepsat do kondolenční knihy, v oknech bytů po celém hlavním městě a vlastně po celé zemi se objevily polské vlajky. S černou, smuteční stuhou, ale i bez ní.
A po nedělním poledni jako by proud lidí po Krakovském předměstí, varšavské obdobě pražských Příkopů, plynul jen jedním směrem. Směrem k prezidentskému paláci, který byl už ve vzdálenosti stovek metrů beznadějně obležen. Babička s vnoučetem, malá dívka sotva nese obrovskou bílou růži, dvě penzistky s kyticí tulipánů a hořícími svíčkami, usměvavé gymnazistky na kolech, s narciskami v košících na řídítkách, postarší pár důstojně procházející s plakátem: „Prezident Kaczynski, patriot a dobrý Polák.“ Starší paní v slzách sedí u jedné z hrajících laviček, které jsou po Varšavě už měsíce rozestavěny jako turistická atrakce k Chopinovu výročí. A stále dokola a dokola si pouští stejnou skladbu. A pláče a pláče.
Slz ale už mnoho neuvidíte. V Polácích je jakýsi vzdor proti tragickému osudu, který je už tolikrát a tak strašně zasáhl. „Víte, my jsme na tragédie zvyklí. Celé naše dějiny jsou plné tragédií, válka, Katyň, tohle je jen jedna z dalších,“ říká asi padesátiletý muž. Stejně jako mnoho dalších má na krku fotoaparát. „Je to sice smutná, ale historická chvíle. Je třeba to vyfotit,“ dodává.
Varšava je normální východoevropské velkoměsto a hluk z aut je tu strašný a téměř všudypřítomný. Ale tam, kam auta v těchto dnech nemohou, je nyní zvláštní ticho. Mnoho lidí nemluví vůbec a ti, co si něco povídají, hovoří nejvýš polohlasem. Probírá se samozřejmě všechno, co se týká hrůzné havárie ve Smolensku.
„To nemohla být náhoda,“ říká jeden stařík druhému. „Znám Rusy. Žádná havárie, další vražda, další Katyň.“ „To jsi celý ty,“ vmísí se ale jedna z manželek, které jdou krok za nimi.
Mnoho Poláků nepřemýšlí ani tak o prezidentovi, ale o té spoustě lidí, co zahynuli s ním. „Měl tak mladou ženu a malé dítě. Dovedeš si to představit? To je hrozné,“ povídá mladík své sotva dvacetileté slečně.
Nákupy, svíčky a jiný byznys Přes týdenní státní smutek jde ale i ve Varšavě život dál. Otevřeno a plno mají všechny restaurace, bary. Nákupní střediska na okraji polské metropole praskají ve švech a parkoviště před nimi jsou plná. „Trochu se stydíme, ale víte, je to jediný den, kdy můžeme nakoupit,“ říká do sobotních televizních zpráv jeden varšavský pár středních let, který reportér zastihl s přeplněným vozíkem.
Za svoji práci a výdělek se ani trochu nestydí prodejci svíček – s až po střechu plnými dodávkami kahánků se postavili na okraj varšavské pěší zóny a lidé mířící k prezidentskému paláci jim mohou ruce utrhat.
Malá za devět, větší za patnáct zlotých. „Kolik jsme dnes prodali? To vůbec netuším, tisíce a tisíce,“ směje se muž v ošoupané bundě, který si zřejmě v tento víkend prodejem svíček vydělá na nové auto. Pakly bankovek a hromady mincí se kupí u prodejců tulipánů, narcisek a růží, kteří se stejně jako ti se svíčkami rychle vyrojili v centru města. Zvláštní smuteční vydání novin ve statisícových nákladech se ale rozdává. Zadarmo.
Poláci však na svém smutku nechtějí šetřit. „Ne, v takové chvíli se nemá dívat na peníze,“ říká postarší paní, která za náruč kytic nechává u květináře hodně přes sto zlotých, tedy přes pět set korun. „Je to obrovská tragédie, dívá se na nás celý svět,“ říká a pokračuje: „Musíme světu ukázat, že my Poláci jsme aspoň ve chvíli takové obrovské tragedie velký národ.“
