Pátek 26. dubna 2024, svátek má Oto
130 let

Lidovky.cz

Vášně mezi špičkou a podpatkem italské boty

Česko

Obsáhlá rodinná ságaMarioliny Veneziové, rodačky z jihoitalské Matery, vyšla v roce 2006. Ihned měla velký ohlas na Frankfurtském knižním veletrhu, o rok později získala prestižní cenu Campiello, překládá se do mnoha jazyků a natáčí se podle ní film.

Čtenářskou oblibu si získala čtivostí, atraktivním prostředím, množstvím sympatických postav i stylem barvitého vyprávění, připomínajícím magický realismus. Mariolina Veneziová (* 1961) působí trochu jako Gabriel García Márquez, či ještě spíš Isabel Allendová z provincie Basilicata mezi podpatkem a špičkou italské boty.

Příběh rodiny bohatého jihoitalského statkáře dona Francesca začíná v době sjednocení Itálie symbolickým prasknutím statkářových sudů s olivovým olejem a přes historické a politické peripetie 20. století, které na pomalý, zaostalý jih doléhají zpožděně, tlumeně a jen jaksi mimochodem, dospívá až k pádu berlínské zdi i levicových iluzí, o nichž se hodně mluví v poslední třetině románu.

Na jihu jsou tradičně důležití muži – don Francesco si bere svou družku Concettu teprve poté, kdy mu konečně po šesti dcerách porodí syna. Ale skutečnými protagonistkami románu jsou ženy, jejich lásky a trápení, jejich nenápadná houževnatost a síla, kterou snadno ovládají své hrdé muže.

I vypravěčkou příběhů a legend rozvětveného rodu dona Francesca je žena, prapravnučka Concetty, která má jako všechny výrazné ženské postavy v knize symbolické jméno – Gioia, tedy Radost.

V jejím příběhu vrcholí postupná emancipace sexuální, rodinná i politická – Gioia opustí rodný kraj, odejde do Paříže, pohybuje se v prostředí levicových revolucionářů, hippies a drogově závislých. Tato poslední část bohužel trochu pozbývá spád, čtenář se ztrácí nejen v množství postav, ale i v tom, co se skutečně odehrává a co je výplodem Gioiných halucinací.

Mariolina Veneziová v tomto debutovém románu hojně čerpala z vlastních zkušeností – ve dvaceti letech odešla do Francie a čtyři roky se v Paříži živila jako novinářka. A využila zde rovněž materiál nasbíraný pro reportáž Rudá a zelená. Itálie mezi politickou angažovaností a ekologií a pro pořad o proměnách identity spjatých s rozdílným pojímáním času a prostoru.

***

MINIRECENZE

Jsem tady už tisíc let Mariolina Veneziová Přeložila Gabriela Chalupská. Vydalo nakladatelství Paseka, Praha 2009. 244 stran.

Autor: