Otakar Vávra v pondělí oslavil stovku a při té příležitosti představil doplněné a rozšířené vydání svých pamětí, které vyšly poprvé v roce 1994. Tehdy se jmenovaly Podivný život režiséra, dnes dostaly titul Moje filmové 100letí. Přiléhavější název by ale zněl Moje historky z natáčení a příhody ze zahraničních cest.
Čtenář, který přežije vyprávění o tom, jak se Adina pokálela v hotelu, kolik stál Lídin norkový kožich, jak Saša kazil jeptišky sprostými vtipy nebo co míval Hugo na sobě, když přijímal galantní návštěvy, najde v knize i ledacos zajímavého. Pro mě to byla věta, jíž Vávra popisuje počátek nacistické okupace: „Všude začínal strach a toho strachu jsem se nezbavil do stáří.“ Režisér se tu mimoděk a letmo dotýká jednoho velkého tématu, které ještě nikdo důkladně nezpracoval: historie strachu v letech 1939-1989.
Strach není něco, o čem by zůstávalo mnoho písemných záznamů. Ti, co ho mají, se za něj většinou stydí a snaží se ho zamaskovat nebo překrýt nějakým racionálním výkladem. Strach je od určité hranice instinktivním puzením, tělesným stavem. Projevy krátkodobého strachu, který jedinec pociťuje třeba v boji, se dají tréninkem minimalizovat, tisíce let se o to snaží různé školy bojových umění nebo prostý vojenský výcvik. Jaké školení bychom ale měli absolvovat na překonávání strachu, který máme padesát let?
Otakar Vávra se se svým strachem vyrovnal po svém: „... vždycky jsem našel východisko v práci a ve snaze všemi prostředky se vyhýbat násilí, které nemohu přemoci.“ Leckdo by možná nazval tuto strategii metodou úhoře nebo malého člověka. Vávra v ní měl neobyčejný úspěch: za všech režimů točil filmy a dostával za ně státní vyznamenání. Sloužil době, ale zároveň si od ní vždy udržoval jistý odstup. Nebyl fanatik, ale oportunista: kdyby měl příležitost točit méně ideologické filmy, určitě by je točil. Problém Vávrovy životní strategie je v tom, že téměř žádné společenské násilí nemůže jedinec přemoci sám o sobě. Pokud se mu ale každý poddá, pak zlo vítězí. Marné a předem prohrané boje jsou mnohdy cennější než úspěšné kličkování či hry na schovávanou, protože dokážou svým vzorem pohnout i ostatními.
O strachu píše ve svých Pamětech esejisty (2006) také brněnský prozaik Pavel Švanda. „Strach byl v padesátých letech pohonnou hmotou, plánovitě distribuovanou ve velkých dávkách. Myslím na to, když se občas dočtu, že komunismus se na rozdíl od nacismu vyznačoval jakýmsi ušlechtilejším, humanističtějším duchovním pozadím. Ale ne, ale hovno duchovno, přátelé! Pozadí nepozadí, šlo o teror.“
Ani o „distribuci“ strachu toho zatím příliš mnoho nevíme. Všeobecně se třeba soudí, že monstrprocesy 50. let měly společnost zastrašit. Ale byl to skutečně jejich cíl, nebo jen vedlejší efekt? Historie „společenství strachu“ (Milan Šimečka) stále čeká na svého autora.
O autorovi| PETR ZÍDEK, redaktor LN
