Jako každý týden sedíme kolem stolků, skupina přátel a i jejich přátel, kolem kavárenských stolků, popíjíme kávu nebo něco lepšího a konverzujeme o nedůležitých, důležitějších i nejdůležitějších věcech. Kdosi přihodil poleno do krbu. Najednou vidím živý shluk lidí u vchodu, asi někdo přišel, ještě nevidím, kdo. Už vím: ze skupiny se oddělil slaměný klobouček, pod ním dvě zářící oči a široký úsměv mezi bílými smetáčky vlasů. No jistě, Věra Jirousová! To se brzo jistě dovíme, kterou výstavu v Praze i mimo Prahu určitě musíme navštívit a kterou vůbec ne. Mezistupně jako by pro Věru neexistovaly: nikdy jsem ji nezažil v pochybách o kvalitě či nekvalitě výtvarných děl, výstav, ba i celých galerií. Jejími radami jsem se v tomto směru vždy řídil a dobře jsem dělal. Už se řídit nebudu (leda… – ale takový kontakt bych si nezasloužil!).
Je až paradoxní, kolik ten drobný skřítek (jak Věru včera určil Peňás) v sobě nosil osobností. O mnohých asi netušíme, jiné jsou veřejně známé, nejznámější dvě: teoretička umění a básnířka. Kdo znal Věru, ví, že takhle to prostě pojmenovat nejde. V prvním ohledu totiž byla především milovníkem umění. Ve druhém ohledu pak obdivovatelkou a účastnicí světa, s nímž jí básnická řeč umožnila vést trvalý rozhovor. A v obou směrech to byla hluboká radost, která jí pomáhala, a optimismus, který z ní vyzařoval, a to i tehdy, když se to nehodilo. Však jí to pomáhalo vzdorovat ústrkům ze strany mocných.
Nerad mluvím o sobě, ale zde si to snad dovolit mohu. Kdysi před lety mi do přání k narozeninám napsala, že mě přičleňuje „k pomyslnému hloučku milovníků umění. K těm, které hřeje, když se v obrazech setkají s tím, že jsou věci čím dál lepší. Jsou takové, jaké mají být, a lze o nich říci, že jsou dobré.“ Necituji to ovšem kvůli tomu svému přičlenění – to mě jistě víc než pohladilo –, ale proto, že to přesně vystihuje Věru, její postoj k umění a její radost, že to je dobré. Veškerými svými uměnovědnými studiemi, recenzemi a činorodým pořádáním výstav jen chtěla tuto radost poslat do světa.
Před dvěma lety jsme Věru pozvali na výjezdní setkání Centra pro teoretická studia, které se konalo v Horní Chřibské v Českém Švýcarsku. Byli jsme tam rozmanití vědci – matematici, přírodovědci, filozofové a jiní učenci – a byli jsme napjati, jak mezi nás Věra zapadne. Zapadla. Všichni pamatujeme na její přednášku nazvanou „Místo, ke kterému přicházejí básně…“ Podmalovávala si ji nahrávkou již proslavené Ailovy harfy – krásného zvuku korouhviček ve větru nad Bítovem, mimochodem hradem pro Věru a její přátele básníky tolik významným. Na oné přednášce na výjezdu mluvila o jemném předivu okolního světa, které je specifické pro každé místo a situaci a které vytváří potřebu alespoň část z toho všeho zachytit a vyjádřit v lidských slovech. Právě k tomu je tu básník s úkolem se účastnit co nejplněji světa a všech jeho protikladů. Nic neodmítat. Protiklady pak v sobě smiřovat a vydávat z toho svědectví. Učenci bez hlesu naslouchali, zatímco náš čiperný skřítek pokračoval: „Báseň je rozhovor, já dostávám první větu, a když odpovím, dostanu další.“ Básník je tu od toho, aby nepřekážel tomu, co sám sděluje.
Jeden z účastníků onoho setkání (Petr Pokorný) vzpomíná, jak s Věrou šli v malé skupince na krátkou, asi dvacetiminutovou procházku k blízkému rybníku. Na orobinci seděly vážky. Jejich křídla se leskla ve slunci. Věra neskrývala, jak ji vážky fascinovaly, a měla z nich až dětskou radost. Říkala, že jsou to andělé. Skuteční andělé, ne ti vymyšlení.
S přírodou si Věra rozuměla, nejen s volnou přírodou, ale i s domácím zvířectvem. Však to i po nějakou dobu bylo její zvířectvo. Věra hospodářkou! – že by to byla další její osobnost? Jednou jsme ji navštívili na jejím statku v Zadním nebo Prostředním nebo kterém Vydří. Mou ženu uchvátilo, jak je Věra citlivá ke zvířatům: za normálních okolností slepice, které ve stáří přestanou snášet, odcházejí do polévky. Ne tak u Věry, u ní je jim dovoleno šťastně dožít.
Seděla tu s námi. Ráda se dívala, bez hlesu, trhlinou času přímo vzhůru. Přicházely k ní básně a křídla se jí leskla.
Sedíme kolem stolků, skupina přátel, o jednoho méně. Žádný shluk u vchodu, žádný slaměný klobouček, žádné novinky ze světa umění. Ale pozor! Což tu není i to, co tu není! Je tu přece To (s velkým T), co pro nás objevila a básnicky dosvědčila – prostě nám dala Věra. To nám zůstane. Někde nějak uvnitř.
***
Básnířka
Věra Jirousová, roz. Vařilová (1944–2011), byla historička umění a básnířka. Jako absolventka dějin umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy byla zaměstnána v Ústavu dějin umění ČSAV, po podpisu Charty 77 však byla nucena pracovat mimo obor. Po revoluci působila v několika redakcích, mj.
v Lidových novinách. Své básně před rokem 1989 uveřejňovala v různých samizdatových sbornících, byla též autorkou několika textů pro skupinu The Plastic People of the Universe.
Byla manželkou básníka českého undergroundu Ivana Martina Jirouse, s filozofem Jiřím Němcem měla syna Tobiáše Jirouse.
O autorovi| IVAN M. HAVEL kybernetik a filosof ; Autor je bývalý ředitel Centra pro teoretická studia při UK a AV ČR
