Bylo nezvykle těžké proposlouchat se na nové desce AC/DC do konce. Bylo to nejdelších pětapadesát minut za posledních několik týdnů. Bylo to jako přijít do hospody, objednat si dnešní specialitu šéfkuchaře a dostat včerejší guláš. Nebylo to tedy nic moc.
Je ta deska vůbec nová? Kdyby si ji člověk sehnal „pod rukou“ nelegálně na internetu v digitální podobě v trochu horší kvalitě, skoro by věřil, že je to podvrh - oblíbená kratochvíle internetových vtipálků. Soubor starých, zaprášených průměrných b-stran a zbytků přejmenují a vydávají za nové album. Poznají to jen ortodoxní fanoušci, zbytek je úspěšně mystifikován a dost často mírně řečeno zklamán. Je to zkrátka ohromná legrace. Black Ice byl ale originál, co ležel v den vydání stylově na stole. Hypotéza, že album AC/DC se slovem „black“ v názvu nemůže být špatné, tentokrát neplatí tak docela. Možná tam chybí „back“; snad by tomu pomohlo i „hell“. Co sejde na pekle nebo černé barvě, lístky na jejich koncert už jsou vyprodané...
Ostatně nemusí to být nutně špatně, když nahrávka nějakých zasloužilých umělců zní jako z roku 1975. Například Motörhead vyrukovali na Motörizer s retrem takové energie, že s ní zřejmě zboří na evropském turné celé Německo. I Metallica se vrátila ke svým thrashovým kořenům a dotáhla to zpátky na vrchol.
Iron Maiden se zatím nevymáčkli, ale vzhledem k tomu, že se na svém posledním turné vraceli do první půlky osmdesátek, nějaký skok v čase asi ani s nadcházející nahrávkou nelze očekávat. Jen v energii, s jakou přišli Motörhead a Metallica, snad doufat lze. Korunu tomu letos nasadili pravděpodobně Judas Priest, kteří se nerozpakovali uvést svůj dvoudiskový, více než stominutový metalový epos Nostradamus. Jestli Halfordovi, Downingovi a Tiptonovi hráblo, to nedokáže nikdo posoudit.
Suverénně nejbolestivější zkušenost (a to s velkým předstihem před nudným, ale „normálním“ albem AC/DC) ale přinesl poslech nových Queen s Paulem Rodgersem. The Cosmos Rocks je značně vyčpělá přehlídka nekonečných (!), otravných kytarových sól Briana Maye a vokálu, který z celé formace dělá Bad Company + May + Taylor.
V téhle hospodě to je se včerejším gulášem asi tak, že omáčka je studená a brambory horké a rozvařené. Guláš ze včerejška sice nemusí být nijak super, ale jíst by se dát ještě měl... A na rohu u Guns N’ Roses je navíc příšerně pomalá obsluha.
O autorovi| Jana Kačurová HUDEBNÍ DIÁŘ, redaktorka LN
